Na chřástala podruhé

Tátovi jsem se přiznala, že jsem jela na chřástala, což mělo za následek, že hned další den zase večer jsem tam jela znovu i s ním. Na obvyklém místě už stál pár ptáčkařů - Honza Grünwald s přítelkyní a pozorovali. Chřástal byl dnes mnohem obezřetnější než včera. Z hustého rákosí vyšel jen opatrně a hned zase zaběhl. Nebylo to žádné včerejší promenádování se po mělčině a ozobávání čehokoli, co ho zrovna zaujalo. Na místě jsme stáli nejméně hodinu a půl a jen občas chřástala zahlédli. Po chvíli dorazil také pan Víta, a tak už jsme pozorovali ve čtveřici, stojíc blízko sebe na cestě, aniž bychom si uvědomili karanténní opatření - lidé se nemají shlukovat ve více než dvou osobách a osoby si mají udržovat vzdálenost alespoň dva metry. Štěstí, že tu nebyla policie :D

Nicméně k večeru se chřástal přecijen rozhodl vydat se na mělčiny. Ale držel se co nejvíc u vody, schovával se v každém trsu a po volných ploškách jen přebíhal. Asi už byl z pozorovatelů trochu ve stresu. Včera to tak vůbec nevypadalo.
Celí vymrzlí jsme se pak rozloučili, když se chřástal zase na nějakou dobu ztratil v rákosí.

Chřástal malý

Chřástal malý v Unhošti

Od 27. března je každý den hlášeno pozorování dobře pozorovatelné samičky chřástala malého na rybníku Bulhar v Unhošti nedaleko Prahy. Zjistila jsem to dnes dopoledne a ráno jsem už prošvihla, tak jsem si řekla, že přestože většina pozorování je ranních, večer bude holka určitě aktivní taky. Rázné ochlazení s ranním sněhovým popraškem vyloučilo to, že bych letos konečně vytáhla skútřík, tak jsem alespoň projela auto. K Bulharu jsem dorazila v 17:30. Na hrázi jsem viděla už dva pozorovatele, tak jsem šla pozdravit a byla jsem posláva rovnou na jižné hrázku, kolem které prý chřástal prochází.
 

 Samička chřástala malého (Porzana parva)

Šla jsem tam a po chvíli se jeden z pozorovatelů připojil. Netrvalo dlouho a našli jsme ji. Procházela v řídkém nízkém rákosí a hledala potravu tak 10 m od nás. A vůbec nevypadala, že bychom ji nějak rušili. Vlastně ani nevypadala, že si nás všimla nebo že bychom ji zajímali. Několik minut jsme ji pozorovali, než zmizela kdesi v rákosí a dlouho se neukazovala.

Budníček menší (Phylloscopus collybita)

Koukala jsem zatím alespoň po dalších ptácích. Na tomto kousku řídkého rákosu a okolí bylo překvapivě dost pěvců - tak 5 strnadů rákosních a nejméně 3 budníčci (další o kousek dál), co se proháněli a sedali na rákos a odtud dělali občas zjevně výpady na vodní hladinu, kde nejspíš sbírali hmyz. Podobnou strategii možná zvolil i rehek domácí posedávající u vody, kterého jsem pak zahlédla chvíličku třepotat nad hladinou.

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros)

Bylo krásné měkké večerní světlo, tak jsem neodolala zkusit pár fotek. Nakonec se chřástal nějakou dobu neukazoval, tak jsem se rozhodla, že už jsem se vynadívala dost a raději půjdu, abych využila sluníčka a stavila se cestou ještě jen na omrknutí u Hostivických rybníků. Stihla jsem tedy jen Litovelský. Bylo na něm docela dost kachen - obecných, pár kopřivek, asi 8 čírek obecných, jeden pár lžičáků a více poláků velkých i chocholaček.

 Potápky černokrké v dáli (Podiceps nigricollis)

Potápek tu byly dokonce tři druhy - roháč, malá a černokrká. Naproi u rákosí jsem jich viděla alespoň pět, ale podle přechozích hlášení se zdá, že jich tam bude víc. I víc kachen, které jsem neviděla, ale slunce se nemilosrdně blížilo k horizontu a začalo se znatelně ochlazovat, a já už něměla tolik času abych obešla a důkladně prozkoumala celý rybník. Třeba přítě. Sem se ještě určitě vydám.

Chřástal malý (Porzana parva)

Po dlouhé době k Žehuni a Proudnici

Už je to déle, než bych chtěla, co jsem naposledy byla u Proudnice. V karanténě se stejně nedá dělat nic moc jiného než chodit ven a dnes hlásili tak krásné počasí, že jsem Honzu už dopředu upozornila, že dnes jedem.
Zajeli jsme neprve k proudnické hrázi. Hned, jak jsme vylezli z auta, slyšela jsem povědomý cvčivý hlas strnada lučního, který si našel odsedávku nedaleko. Vzali jsme foťáky a přibližovali se k němu. Nechtěli jsme ho ale rušit a vyplašit ho, tak jsme se drželi jen trochu z povzdálí, aby mohl zvesela zpívat dál.

 Strnad luční (Miliaria calandra)

Na hladině rybníka jsou potápky roháči, husy velké, lysky, občas nějaký polák. Přelétávají racci. U hráze jsme vyplašili krásného ledňáčka. Na foku byl ale příliš rychlý. Tradiční louže kus dál na poli je bohužel vyschlá, takže žádný bahňáček, ani čejka. Alespoň přelétají krkavci.

Pokračujeme směr Žehuň. Cestou je na poli několik louží, ale povětšnou vypadají prázdně. Taky jsou dost blízko silnice. Ale jedna, před Zbraní, je zvlášť velká a už z dálky jsou vidět tokající čejky. Některé v průběhu přilétly a odlétly, ale napočítala jsem spolehlivě 4 samičky a asi jen 2 samce, i když se mi zezačátku zdálo, že museli být alespoň tři. Samci tokali, nalétávali na sebe a jeden začal i před samičkou hrabat důlek. Jéé, jak mi pozorování čejek, co jsem dělala na diplomku, chybí!

 Sameček čejky u louže v poli

Honza se na mě podíval s trochu provinilým výrazem, a přestože tvrdil, že tuší, jak čejky vypadají, mi řekl, že se mi musí svěřit, že si myslel, že jsou to vlastně docela oškliví nebo nenápadní hnědí ptáci, když jsou to ti bahňáci. A ony jsou vlastně čejky docela pěkné! No věřili byste tomu? :D

O kousíček dál skoro u silnice v bahně pobíhal ještě kulík říční.
U Zbraně jsme to vzali dolů k Cidlině na promáčenou louku. U můstku přelétlo něco mrňavého hnědého do podrostu. Já to viděla jen periferně a myslela jsem, že je to hmyz, Honza ale tvrdil, že jde o ptáka. No nakonec jsme ho našli pobíhat po zemi hned vedle, až se úplně zastavil, což bylo asi úplně nejlepší maskování, které mohla pěvuška modrá v této situaci předvést. Nehnout brvou.

 Tokající čejka

Na louce nebyl k vidění žádný bahňáček, jen několik pěvců, racci a zpívající skřivan.
Druhou zastávku jsme udělali o kousek dál. Cesta mezi ovocnými sady nás zavedla na louku obklopenou rákosím, odkud jsme už z dálky slyšeli kejhat husy. Byla tu cca dvacítka hus velkých. A v dáli jeden jeřáb popelavý! Konečně, když se nepodařil minulý týden u Pilského rybníka, měli jsme na něj štěstí alespoň tu! Ještě zahlédnu dál nad Žehuní v letu orla mořského.

Nakonec jsme dojeli do Žehuně, zaparkovali auto a vydali se na procházku kolem rákosin. Ještě něž jsme vůbec vyšli si Honza všiml ve výpusti pohybu. Běhali tam hned tři kulící říční. Na hladině bylo jen pár běžných druhů, ale bez stativáku jsme neviděli moc do dáli. Opět jsme ale vyplašili ledňáčka, který byl zřejmě na strmém břehu asi metr od nás. Nepamatuju si, jeslti jsem ho vůbec někdy viděla až takhle zblízka. I když to bylo možná na vteřinu než profrčel v dál.

 Kulík říční u Zbraně

Kolem Žehuně se to hemžilo různým ptactvem. Dlasky, zvonky, drozdy zpěvnými a kvíčalami, kosy, špačky, konopkami.... a já se těšila na rákosinové druhy. Zahlédli jsme pár strnadů rákosních a občas (asi 3x) bramborníčka černohlavého, a pak, konečně, siluetku šedohnědých zad s typickou modráčkovskou kresbou na ocase! Hned na tom místě přehrávám nahrávku! Ale není to moc platné, občas se někde mihne nějaký stín a nakonec i slavík začne zpívat, ale ukázat se rozhodně nechce, přestože si od rákosí držíme trochu odstup. Prevít jeden malinkej! Však já ho letos někde uvidím!

 Pěvuška modrá - když se zastaví v podrostu, je prakticky neviditelná

Na stejném místě se z rákosí ozývá i kvičení. Hned Honzu poučuju, že to je chřástal vodní, který kvičí jako prase. Na rozdíl ale od včerejší Slatiny se ozývalo pouze kvičení a možná trochu jiné, než co bych si myslela, že vydává chřástal. Takže jsem trochu znejistěla. Že by... přece prase? Tady u Žehuně je jich spousty a do rákosin vede spoustu cestiček vyšlapaných zvěří...

Lindušky luční, na které jsem měla také políčeno, se bohužel nekonají. Dojdeme až k cestě alejí, odkud zaslechnu letos první zpěv rehka domácího, přestože proletujících rehků už jsem viděla několik. Probíhá stádo srn.

Posledními fotkami kulíků ve výpusti zakončujeme naši výpravu a asi ve 12:50 se vydávámě směr Praha. Zbytek krásného dne využiju k plení záhonků. Víc takových dní!

 Kulíci říční ve výpusti u Žehuně

Slatina a Počernické rybníky

Po mrazivém týdnu hlásili v pátek významné oteplení, tak jsem si naplánovala kolobkovýlet ke Slatině a okolním rybníkům v Dolních Počernicích. Naskočila jsem na koloběžku a vyrazila krátce po půl sedmé ráno. Doma to vypadalo, že nemrzlo, ale když jsem dojela do Vysočan k Rokytce, tráva byla pokrytá jinovatkou. A byla pěkná zima. Prsty mi promrzly i v zimních rukavicích.

 Ranní bramborníček černohlavý. Škoda, že foťáku blbne ostření, toto je nejostřejší fotka, co se povedla.

Jela jsem nejdřív trochu zadem přes lesík směrem k rybníku Pískovna (nebo V Pískovně?). V hustém rákosu jsem tam zahlédla pohyb a ptáčka, co si sedl na vyhlídku. Hned po ránu, a už se mi tu vystavuje krásný bramborníček černohlavý! :) Na mé oblíbené pozorovatelně rybníku Pískovna zrovna byla paní s pejskem, tak jsem zatím zamířila k Martiňáku. U něj akorát stále probíhají práce na nových tůních a na rybníku toho tolik nebylo. Jen kachny, potápky roháči, lysky, slípka a pár labutí.

Špaček obecný (u Počernického rybníka)

Rozhodla jsem se Počernický rybník a Pískovnu nehcat na později, abych ještě spíše nad ránem dorazila ke Slatině. Cestou ještě prohledávám kupky hlíny. Co kdyby bělořit? Bělořit se tedy nekoná, ale na jedné hromadě seděl rehek domácí a kousek ode mě jsem si všimla na zemi hejna strnadů obecných. U Slatiny jsem byla krátce po osmé. Na cestu mi zpívali budníčci menší a ze spousty míst se svým melancholickým hlasem ozývaly červenky. Na hladině Slatiny byly březňačky, cca 15 potápek roháčů, sem tam nějaké lyska a slípka. Vzadu páru labutí dělala společnost husa velká, kterou jsem následně překvapila docela zblízka, ale vypadalo to, že si na lidi už zvykla. Takže přesto, že jsem potřebovala projet pár metrů od ní a i jsem se tam zastavila, dál si čistila peří a ani se na mě nechtěla podívat, abych mohla pořídit hezký snímek.

 Husa velká s labutí na Slatině

Na místě, kde se už letos má vyskytovat slavík modráček, jsem viděla prolátnout a zapadout do rákosí podezřelého ptáčka, ze kterého jsem ale viděla jen šedohnědý hřbet. Slavík začal z rákosí celkem intenzivně zpívat, bohužel, v dalekohledu už jsem ho nenašla. Našla jsem zato fotografa, ležícího přímo uprostřed toho rákosí. Což mě nepotěšilo. Jak můžou lidi, jestli tmají rádi ptáky, lézt takto do rákosí, když vědí, že by tam ten modráček mohl chtít hnízdit, loni tu byl chřástal kropenatý, mohou tu být chřástali vodní, bukači, bukáčci... Proboha, proč je rušit?
Takže těžko říct, jestli jsem slyšela modráčka, nebo jen nahrávku. Byla jsem každopádně trochu rozladěná, když jsem objížděla rybník z druhé strany.

 Inokim u Slatiny

Na dvou místech v rákosí, kde naštěstí nikdo nebyl, jsem slyšela spoustu různých skřeků. Přemýšlela jsem, jestli by to nemohl být chřástal vodní, a nakonec se mi jako na potvrzení ozvalo prasečí kvičení. Takže chřástal potvrzen. Jen u toho druhého místa jsem si nebyla až tak jistá. Díky sledování rákosí jsem pak zahlédla i potápku malou ve svatebním šatu. Z porostu nedaleko vykoukl také strnad rákosní, hodující zjevně na rákosovém květu.

Strnad rákosní

Vydávám se zpět s plánovanou zastávkou u Počernického rybníka a u Pískovny. Počernický rybník minule vypadal velmi pustě, dnes to tu ale celkem žije. Na hladině je asi 15 čírek obecných, několik racků chechtavých, poláků velkých i chocholaček a pár kopřivek. Samozřejmě nechybí březňačky, lysky a slípka. Nad vodou prolétla vlaštovka. Když jsem viděla, že to tady celkem žije, projela jsem cestičkou až na její konec, abych mohla prohlédnout celý rybník. Potkala jsem ještě červenky, budníčky menší a špačky.

 Stehlík zpívající u Slatiny

K Pískovně jsem dojela z druhé strany než předtím a moji pozornost upoutala nenápadná šedobílá skvrna na mělčině rákosového ostrůvku. Je to pták nebo není? Vypadá totiž trochu jako vodouš se založenou hlavou a z blbého úhlu. Pak se pohne a zdá se vážně býti vodoušem kropenatým! Než tedy zase založí hlavu a několik následujících minut se ani nepohne. Až zcela vážně začnu přemýšlet, jestli se mi to jen nezdálo, že se hýbal, a nejde přeci o odpad. Rozhodnu se dostat se do lesíka z druhé strny. Přede mnou jde ale rodina a nechci jim jít za zadkem. Pak mi došlo, že pravděpodobně projdou lesíkem nejblíž u vodouše - kam jsem chtěla dojít. Hnala jsem tedy na svoje původní stanoviště v naději, že vodouše zaujmou natolik, aby alespoň zvednul hlavu. Což se tedy vůbec nestalo. Tak druhý pokus, jdu tam sama! Když dorazím, vodouš už je vzhůru a trochu líně kouká kolem sebe, pořád stojíc na jedné nožce na jednom místě. Tak přeci je to on! A já už si skoro myslela, že blouzním. No, jen tady jsem ho prostě nečekala. S radostí z pořízené fotky mířím zpět. Fotím ještě párek lžičáků a husu velkou na Pískovně, a rozloučím se se strnadem obecným, co na mě kouká ze stromku.

Dnes najeto 45 km během vyjížďky, co se mi nakonec protáhla až přes 4 hodiny. Na cestu zpět už ale krásně hřílo sluníčko, tak jsem mohla rukavice schovat úplně. Odpoledně 16°C, to si žádá letošní první oběd na terase!

Vodouš kropenatý (Tringa ochropus) na Pískovně

 

Pilský rybník a okolí

Včera se dramaticky ochadilo a ani dnes přes den jsme nezaznamenali teploty vyšší než 4,5°C. Celkem ale svítilo sluníčko, a tak jsme se s Honzou vydali na ptačí výlet k Pilskému rybníku a pár zastávek u okolních Rožďalovických rybníků.
Pilský rybník jsme obešli z jedné strany a prohlédli, odkud to šlo. Bohužel při druhém nasazení na stativ nám rupnul improvizovaný drátek držící stativák. Takže jsem obojí zbytek cesty jen tahala na rameni..

 Kačer a pár čírek modrých (samička velmi dobře splývá s rákosem)

Pohled na hladinu nám ale ukázal asi 3 páry husy velké, 2 páry roháčů, pár čírek obecných i čírek modrých (u těch možná 1 pár + 1 M), apod. Za chvíli nás upoutala káně prohánějící samce motáka pochopa. Když to vzdala, přiblížil se i druhý pochop (také samec). Moje první letošní pozorování. Došli jsme k hrázi rybníka, kde nás uvítaly červenky, dva konipasi bílí a jeden horský. V lesíku, ke kterému jsme dorazili, se ozýval můj letošní první budníček větší a hejnko cca 5 králíčků ohnivých. Dvakrát se ukázal i šoupálek, myslím, že dlouhoprstý. Krátkoprstí se ale ozývali. Do těchto pozorování nám dokonce začalo trochu sněžit...

Šoupálek dlouhoprstý (tedy doufám) ve sněhu

Cestou zpět jsme se trochu prodírali roštím k rákosí. Když jsme konečně dorazili zpět do lesa, na jednom stromě jsme viděli asi pár strakapoudů. Na první pohled ale vypadali trochu neobvykle. Ukázalo se, že koukáme na strakapoudy prostřední. Popošli jsme dál a já zjistila, že nemám mobil... co byl ještě před chvílí v kapse. Nenechá se nic dělat, Honza mě prozvání jak o život, zatímco se jdeme prodírat zpět do srnčích cestiček. Nakonec zaslechneme slabé zvonění a o pár metrů dál už Honza zvedá mého Samsunga. Jé, jak mám radost, že jsme ho našli!

 Králíček ohnivý (Regulus ignicapilla)

Jdeme k autu a po svačině ještě přizastavujeme u několika rybníků po cestě. Vždy jen zběžně skouknu, co kde lítá. Z toho zajímavého jsme u Hasiny u potůčku postřehli prolétajícího ledňáčka, nad Zrcadlem si Honza všimnul 3 dravců, kteří se ukázali být nedospělými orly mořskými.
Na Nečaském rybníce bylo hejno hus, ještě zjevně severských. Byly ale daleko a stativák nebyl v provozu, takže z rozmázlé fotky jen odtušuju husy běločelé a tundrové. Hned vedle na poli je na padesát labutí. Poslední zastávkou je rybník Vražda. Vypadá úplně prázdný, kromě přelétajícího velkého racka, na kterého jsem nestihla z auta vytáhnout dalekohled a nad hladinou létajících dvou vlaštovek obecných! Též moje letošní premiéra :)

Jeden z orlů mořských nad Zrcadlem

Česko šije roušky

Česká vláda v době krize a pandemie nemoci Covid-19 nařídila vycházení z domu, jen pokud je to nezbytně utné a to sice s rouškou. Roušky ale nejsou, chybí i zdravotníkům, a tak internet zaplnily návody an jejich domácí výrobu a lidé, vězni, návrháři... kdo může, ten šije. A rozdává.

Protože obchody s výjimkou těch nejdůležitějších, jako jsou potraviny, drogerie či lékárny, byly zavřeny. Hned druhý den ale vláda na žádost lidu otevřela také galanterie. Jak jinak sehnat roušky, když nikde nejsou?

V sobotu bylo hnusně a přišla jsem na to, že rouška by se hodila, tak jsme s našima vyrazili na nákup látek. Galanterie prvděpodobně nepamatuje takový příval zákazníků. Snaží se limitovat počet lidí v obchodě a ve skladě, kam začala zákazníky pouštět, tak se začíná před obchodem tvořit fronta. Prodavačky vypadají unaveně a nedělají vlastně nic jiného, než stříhají bavlnu po metru a kusy nechávají vyskládané na stole, kde mizí přinejenším stejnou rychlostí, jak si je lidí rozebírají. Kalouny na šňůrky a podobně už nejsou, ale každý se zásobí, čím potřebuje. Jehlami, špendlíky...

Mamce se podařilo opravit její šicí stroj, tak jsem zašla na návštěvu. Ukázala mi, jak s ním, a tak jsem ho začala nenápadně okupovat, abych za odpoledne ušila alespoň pět roušek mě a Honzovi. Konečně máme nějaké roušky. A z výsledku mám i celkem radost :)

Ráno v Satalické bažantnici

Drozd zpěvný (Turdus philomelos)

Táta se včera ráno vydal do Satalic, bohužel beze mě, jen aby mi řekl, jak tam všechno zpívá. O víkendu se má významně ochladit a přšet a sněži a já nevím co, tak vyrážím raději už v pátek. Beru svoji koloběžku a za půl hodiny jsem v Satalicích. Zastavuji se na pár místech, poslouchám a dívám se.

Inokim

 

Kolem zpívají sýkory a budníčci menší, brhlíci, a pěkná spousta špačků. Občas někde i nějaký drozd. A jednoho nakonec nachytám nízko ve křoví, kde se pokouším o fotku. Bohužel je zataženo, příšeří a kape, takže světlo nic moc. Nad hlavou létají hejna asi hřivnáčů, objevím i jedno hejnko dlasků.
Rybníčky jsou víceméně prázdné až na pár kachen, kormorána a slípku. Doufala jsme třeba v ledňáčka, ten se ale nekoná.

 Mlynařík dlouhoocasý si naškudlil pěknou sbírku peříček

 

Když vjedu na menší cestičku po okraji obory, přede mnou vyletí dva ptáčci. Jednoho se mi bohužel nepodařilo zachytit, ten druhý je mlynařík, co drží cosi velkého v zobáku a nějak to upravuje. Vyla to různá peříčka, se kterými několik minut létal po okolí. Jako by s velkou radostí našel skvělý hnízdní materiál, ale zatím skoro nevěděl, kam s ním. Do zobáčku si je ale urovnal bravurně.

... a létal s nimi všude kolem

Ke Klecanům na výra

Už kvetou dymnivky

Děláme druhý pokus na výra nedaleko Klecan. Asi před měsícem jsme tu byli neúspěšně, ale táta ho nakonec před 14 dny slyšel. A když už sem jedeme, rozhodli jsme se vyrazit dřív a ještě za světla se projít v Klecanském háji. Ten je plný lidí, ale všichni poctivě s rouškami, šátky apod. Ne všichni je nosí celou dobu, ani nám to nejde,foukáme si do brýlí a ty se mlží. Ale rychle se zjevně všeobecně ujal zvyk jako s dálkovými světly. Jakmile zahlédneš člověka, roušku nahoru!
V lese zpívá spoustu běžného ptactva - budníčci, sýkory, brhlíci, špačci, drozdi, atd. Už vykvetly dymnivky - fialové i bílé, orseje jarní, fialky i sasanky pryskyřníkovité. Ptáků moc nevidím dobře na focení, tak alespoň to kvítí.
V šest se přesunujeme na místo, kde čekáme výra. Čekáme a koukáme po okolním ptactvu a posloucháme koncert červenek a kosů, pak už jen kosů, až do setmění. Nad hlavou prolétají netopýři. V 18:45 se najednou začně ozývat houkání. Je to on! Výr velký! Konečně po letech snahy se mi ho podařilo alespoň zaslechnout. Po deseti minutách jeho ustavičného houkání pak vyrážíme zpět k autu.

Kosí koncert se nesl vzduchem až do setmění

Do Modřanské rokle za skorcem

Koronavirus už snad nemůže způsobit víc zákazů - zavřené hranice, obchody s výjimkou nejdůležitějších potřeb, zavřené školy a univerzity, veškerá sportoviště, lázně, restaurace, zrušená letadla a taxi a všechny různé akce... Myslela jsem, že víc už se toho zrušit nemůže. A ejhle, karanténa pro všechen národ - nevycházejte z domu kromě cesty do práce, pokud zatím chodíte, cesty za příbuznými, do obchodu nebo na úřad. Jen parky a výlety do přírody zatím nezakázaly. Naopak byly nakázány roušky každému, kdo vyjde na ulici. A ještě vymezené čtyři hodiny přes oběd, kdy mohou nakupovat pouze lidé na 65 let.

Covid-19 vyprázdnil Karlův most

No, dnes ale předpověď nelhala, že má přijít krásný jarní den a až 18°C. Výlety ven nezakázali, tudíž já beru koloběžku, Honza kolo a jedeme do Modřan. Neb Praha je nyní bez turistů, nedalo nám to nestavit se na Karlově mostě. Bývá přeplněný a na kole se na něj tedy pochopitelně nesmí. Dnes ale opravdu nehrozilo, že bychom tam někoho smetli. Tudíž jedna památeční fotka. Takhle prázdný Karlův most (ještě těsně před polednem) jsem asi ještě neviděla a možná už ani neuvidím. A na koloběžce bych si tam v běžném provozu též netroufla.

 Skorec vodní (Cinclus cinclus)

 

V Modřanech jsme měli sraz s Honzovým tátou na elektrokole a společně jsme pokračovali kolem letiště Točná, kde jsme pozorovali dva krkavce, do Modřanské rokle. Tady jsem doufala v objevení skorce vodního. Tak jsem upozornila ostatní, ať vyhlíží. Sotvo jsme do rokle vjeli a Honzův táta už volá: A co je támhleto? No co by, skorec! Fotím, fotím, nakonec ulétnou dva. A zjistila jsem, že jsem koukala na jiného než oba Honzové.

Modřinka hledá příhodnou hnízdní dutinu

O kousek dál jsme zaznamenali konipase horského. Kromě toho všude všechno zpívá. Hlavně koňadry, pěnkavy, červenky a budníčci menší už jsou také všude. Ozval se dost možná i datel - jen klepáním, ale přišlo mi dost rychlé na to, aby šlo jen o strakapouda.
Někteřé ptáčci zpívají, jiní už hledají vhodná místa pro hnízdění. Modřinky okukují dutinky ve stromech, brhlík se vyhřívá na budce. Tak že by?
Stavíme se u rodičů na špekáčky k obědu, dorazíme se koláčem a jedeme podíl Vltavy zpět. Dnes 56 km.

... a brhlík možná už našel :)

Vyjížďka ke Slatině a do Počernic

 Slatina

Na dnešek hlásili krásné počasí, tak jsme s Honzou plánovali vyrazit ven. Vzhledem k tomu, že koronavirus už zavřel prakticky, co mohl, ani nebylo moc na výběr, co se programu týče. No nebyli jsme jediní, koho hezké počasí přivedlo na podobný nápad. Cyklostezky byly našlapané lidmi, skoro jak na Václaváku. A vlastně, dnes možná vážně horší ež aktuálně tam....
Honza vzal kolo, já elektrokoloběžku a vyrazili jsme směr Slatina. Všude lidi, ale ptáků moc ne. Na hladině jsem odhaduji asi 15 potápek roháčů, z nichž jeden pár tokal, a pár lysek a březňaček. Toť vše. Zachránil to budníček menší, který zpívá už i tady :)

 Honza dělá lepší fotky než já, ale na můj foťák, tudíž kradu...

POkračovali jsme k rybníkům v Počernicích. Počernický rybník vypadal až asi na 4 kachny a lysky pustě, tak jsme se ani nezdrželi. Martiňák nám ukázal několik lysek, slípek, labuě a pár potápek roháčů. Doslova pár.
Nejobsazenější byla asi Pískovna. Tady jsme viděli i poláky chocholačky a velké, jen asi opět dva roháče a dokonce jednu potápku malou.
Trochu jsem doufala, že někde objevíme nějakou čírku nebo tak, ale snad třeba příště :)
Nejlépe by bylo vyrazit jsem brzy ráno, poslouchat, co zpívá, dnes tu bylo vážně moc lidí. Ale odpoledne 12°C, zatímco ráno -3°C.... to člověku nasadí brouka do hlavy. Zvlášť když už teď pro rýmu nemůžu dýchat.
Dnes najeto 35 km.

Slípka zelenonohá na Martiňáku

Přelom jara a zimy na jihu

Husy velké už se zdržují v párech

Koronavirus řádí a vláda ruší vše, co zrušit může. Školy, obchody, restaurace, sport, akce, zavírá hranice... Štěstí, že birdwatching jen tak nezruší :)
Opět na poslední chvíli, jak to bývá, jsme se s tátou domluvili na sobotním výletu k českobudějovickým rybníkům. Jaro už přichází a á už jsem hrozně natešená na všechny jarní druhy. Mým dnešním cílem jsou budníček menší, čáp, ideálně bramborníček a poslední měsíc při každé příležitosti koukám po kulících zlatých, ale to se zdá být marným bojem.

První naší zastávkou byl Bošilec. Na něm se zdržují všechny tři druhy hus v několikasethlavém hejnu. Sedí na poli, a tak prohlédneme stativákem, jestli nebudeme mít štěstí  na bernešku rudokrkou, co tu lidé ještě před pár dny vídali, ale bohužel. Husám nad hlavou už toká samec čejky.
Na rybníku jsou ještě hoholi, ale přilétlo už pár čírek obecných a vzadu je hejno lžičáků a dvě husice liščí. V druhé části rybníka se na bahně zdržuje několik čejek a nedaleko sedí i orel mořský.

Pár husic nilských skrývajících se v houští jednoho z ostrůvků

Přesouváme se k Vrbeským rybníkům. Tady je jako obvykle živo. V roští ostrůvku se mačká nejméně 16 bílých siluet kolpíků, na vedlejším rybníku křičí racci, tokají hoholi a houseři se rozmachují křídly. Objevujeme také čtyři husice liščí a pár husic nilských, na které se zdá, že už také jde jaro. Téměř při odchodu z lokality se táta zastaví a naznačí, ať jsem potichu. Zbystřím. Ze stromu nad námi se ozývá nezaměnitelné "cilp calp, cilp calp". Budníček! Vidím náznak pohybu, tak ani nekoukám a rovnou fotím. Budníčka jsem chytila, jen foťák zaostřil na úplně jinou větvičku...

Hoholí samci už tokají a vzájemně bojují

Přesouváme se ke Starohaklovskému rybníku. Po cestě děláme zastávku u polní louže, kde poletuje pět čejek, z nichž jedna značená žlutým kroužkem na pravé noze a pravděpodobně oranžovočerveným na levé. Chvíli ji pozoruju, až nakonec vidím, že s čejkami je u louže i pět bekasin.
Starohaklovský rybník nabízí podobné druhy, které jsem viděli na předchozích. Zdržuje se tu dost kopřivek a připisujeme si asi 4 zrzohlávky rudozobé. Letos naše první, jsou krásné.
Ani Novohaklovský rybník neskýtá velká překvapení. Táta už chce jet, ať toho stihnem objet co nejvíc, mě ale zaujala vzpřímená siluetka drobného pěvečka na větvičce trčící jen kousek nad rákosí. Je daleko, tak rychle beru stativák, protože musím zkontrolovat.... není to bramborníček? A je! Ne zrovna velmi kontrastně vybarvený, ale jasná siluetka bramborníčka černohlavého. Byl to jeden z druhů, které jsem dnes doufala vidět, ale zrovna v bramborníčka jsem nevkládala velké naděje. Povzbuzeni tímto objevem jedeme zkontrolovat dvě čapí hnízda. Obě jsou ovšem stále prázdná.

Pozorování čejek mi vždy dělá radost. A dnes jich bylo plno!

Projeli jsme kolem několika čejčích polí, Vyšatova a kolem Dehtáře, kde si dopřáváme svačinu. Jen kousek za dehtářem táta zaznamenává v poli větší hejno čejek a špačků a přizastavuje. Zatímco kontroluje hejno stativákem, nabádám ho, i když zbytečně, ať hledá kulíky. Zároveň se dívám na podezřele vypadající trojici holubů. Táta za chvíli hlásí kulíky zlaté! Jé, to snad není možné! Z nich mám obrovskou radost. Napočítali jsme čtyři těsně předtím, než se hejno zvedlo a opět přistálo. V letu rychle ostřím na holubi. Je to jasné, tři doupňáci. Paráda, ty už sem neviděla tak dlouho! Hejno si opět sedá na stejné místo - pořád stejně daleko. Chvíli ještě pozorujeme, pak se vydáváme směr Dívčice. U Zbudovských blat nám přes cestu přeletí první krásně vybarvený rehek domácí.

Na Voblánově nás trochu překvapí dva páry morčáků velkých, zato rybníky přímo v Dívčicích jsou přesně, jaké bychom je čekali. Spoustu potápek roháčů, z nichž mnohé páry už tokají, volavky labutě, kopřivky. Na Březovci hejnko asi 10 zrzohlávek a zahlédli jsme i dva samečky s jednou samičkou čírek modrých! Popojedeme na parkoviště  blíž k nim, ale ať se koukíme jak se koukáme, musely zmizet někde v rákosí a už po nich není ani památky.
Zaznamenávám ještě husu s červeným límcem 87, a zvolna se vydáváme směr Praha.
Dnes celkem 58 druhů!

Naše první letošní zrzohlávky

20. výročí IOGKF v ČR - poslední den Gasshuku

Nakamura sensei už se na nás připravuje

Na dnešek jsme se zvládli vyspat o chlup lépe, ačkoli vážně jen o chlup. Občas bychom skoro usnuli v sedě. Ráno jsem opět vysazena u tělocvičny a zatímco Honza plní své taxikářské povinnosti, připravím, co je třeba a protože toho moc není, čtu si, než přijdou první cvičící.

V 9 rno opět začínají první blok pouze černé pásy. Naše skupina 1.-3. dan cvičí pod vedením senseie Nakamury Tensho a Tensho bunkai - maličko jiné, než ty senseie Ernieho včera.

Ranní blok - Tensho

V 10 přicházejí i barevné pásy, které se připojí k nám a děti jdou vedle se sensei Nakamurou. Mezitím sensei Ernie vede rozcvičku - tradiční Junbi Undo následované několika jednoduchými kombinacemi.
Následující dva hodinové bloky byly pojaty mírně jinak. Byli jsme rozděleni asi do 5 skupin, protože tentokrát učili také sensei Roy, Paul a Torben. My měli naši tradiční skupinu 1.-3. dan a tentokrát sensei Roye. Ten s námi procvičoval trochu jiné bunkai základní kata Gekisai Dai Ichi. Trénovali jsme je i v pěticích - jeden se postupně brání 4 útočníkům. Pak sensei vysvětloval různé obecné, ale důležité principy a nechal nás ještě chvíli cvičit ve dvojicích. Cvičila jsem se slečnou a následně dalšími lidmi asi převážně z Německa.
 

Sensei Nakamura ukazuje aplikace na sensei Torbenovi

Předposlední blok učil naši skupinu znovu sensei Nakamura. S ním jsme cvičili kakie a kakie kumite. Za parťáka jsem měla drobného Němce, se kterým jsem si ale také moc hezky zacvičila. Z kakií jsme nejprv dělali Tensho bunkai - ty z rána a následně ještě 4 různé páky. Myslím, že ty mi šly lépe než bunkai, které jsem si nemohla pořádně vybavit. Až tedy na jednu páku na rameno, protože můj parťák měl rameno značně flexibilní a nechtěl odklepat. Poprosila jsem procházejícího senseie, zda by mi ještě jednou pořídně neukázal jak na to. Samozřejmě měl páku hotovou a odklepáno asi během vteřiny -_- Prý je můj parťák sice flexibilní, ale já jsem moc hodná. Budu muset přitvrdit!

Protože je vždy tendence hodinové bloky přetahovat, na blok poslední zbylo asi jen půl hodiny. Tentokrát jsme všichni byli v jedné skupině a cvičili jsme se sensei Nakamurou. Nějaká cvičení opět na uvolnění a kata Gekisai Dai Ichi 20x, když už máme ot dvacáté výročí.
Na úplný závěr sensei Nakamura, jak je jeho zvykem, zacvičil jednu kata, abychom se mohli podívat. Vybral si tu nejpokročilejší, Suparimpei/Pechurin. Wow. Sledovat to byl zážitek. Takové soustředění a detailní práce snad s každým pohybem a svalem... Jediné, co se v tělocvičně plné lidí ozývalo, bylo skřípění podlahy, jak do ni sensei při každém pohybu zaťal nohy. Pozorovat něco takového je velmi inspirativní.

Cože, Anglie se česky řekne "Angli", jakože "angry"?

I dnes jsme skončili ve dvě. Poklidili tělocvičnu, odvezli senseie, věci do dojo a s Honzou vyrazili za Jardou a senseii Paulem a Peterem na oběd. Tam nás nakonec potkala i skupina 4 Skotů. Se Skoty, sensei Erniem and sensei Nakamurou jsme následně jeli na Anděl do sauny a odtud na Náplavku na výbornou večeři. Měli jsme opět výbornou příležitost povídat si s oběma senseii, kteřís sdíleli historky a vyprávění ze světa senseiů.
Tenhle víkedn byl velice povedený a alespoň pro mě velmi inspirativní. Možná tím, že už cvičíme ve skupině černých pásů se nám otevírají další příležitosti naučit se toho ještě víc. Škoda, že tu senseiové nemohou být častěji :)

Všichni zúčastnění z Čech, Slovenska, Polska, Rakouska, Německa, Dánska, Anglie, Skotska a Kanady, cca 120 lidí

No, nakonec jsme akci stihli akorát, v úterý se kvůli koronaviru ruší akce s účastí nad 100 lidí, od čtvrtka nad 30 a všechny události, kroužky, akce, kina, školy, večerní restaurace. Bylo to je tak tak!

<< Den II

20. výročí IOGKF v ČR se sensei Nakamurou a sensei Erniem

Seiza

Ráno jsme převezli věci z jedné školy do druhé s větší tělocvičnou. S hradeckými karatisty jsme pak věšeli obr plachtu, zatímco Jarda s HOnzou opět jeli vyzvednout senseie. Rychle jsme připravili stolek na registraci, občerstvení atd. a cvičení mohlo pomalu začít.

Tensho bunkai

V 9 ráno začínal trénink pouze pro černé pásy. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny - 1. až 3. dan a 4. dan výše. Naši skupinu si vzal sensei Ernie, nechal nás zacvičit Tensho kata a následně nám ukázal pět bojových aplikací (bunkai) této kata, která nyní ale primárně "bojová" není. Velmi zaímavé cvičení, které jsem si hned běžela zapsat do notýsku :)

Nakamura sensei nás učí se uvolnit

V 10 začínal trénink pro všechny. Sensei Ernie si vzal do vedlejší tělocvičny děti, zatímco sensei Nakamura vedl rozcvičku. Ale zdaleka ne typickou. Téměř celý blok jsme strávili snahou při různých navazujících cvičeních uvolnit tělo, používat všechny klouby a spoje a svaly k tomu, aby naše technika vycházela z hara a byla rychlé. Vůbec to nešlo snadno a sledovat senseie Nakamuru bylo až neuvěřitelné. Vysvětloval nám, jak se pohybovat "like a whip", což bylo širší české veřejnosti nahlas přeloženo: "Pohybujte se jako bič!" Když to sensei Nakamura slyšel, nevydržel se nesmát a od té doby se rozhodl zapojit hezké české slovíčko do svého výkladu: "Move like a <bič>!"

V dalším hodinovém bloku jsme byli rozděleni na skupinu barevných a černých pásů. My jsme měli opět senseie Nakamuru, který s námi pracoval na našich přesunech a schopnostech uhnout někomu/něčemu z cesty. To jsme procvičovali ve dvojicích, následně ve čtveřicích, pak až v 6 lidech, což už bylo celkem náročné a občas se strhlo ve strkanici. Zvlášť když na moje kolo přišel prostorově nezanedbatelný sensei Paul a téměř vždy zezadu do mě narazil jakožto sedmá osoba a do toho všeho vnesl ještě větší chaos!

Ernie sensei a jeho kombinace

Na další téměř hodinový blok si senseiové prohodili skupiny a sensei Ernie nás přišel učit kombinace, které má zjevně rád, neb je učí často. Jen si je tak rychle zvládnout zapamatovat! Cvičila jsem ve dvojici s Ruth (nevím, jak přesně se to píše) z Německa. Měla moc hezké techniky a o něco lepšího pamatováka na kombinace, tak se mi s ní cvičilo moc hezky. No, není divu, později jsem zjistila, že má 3. dan.

...které se snažíme napodobit

Poslední blok na naši skupinu vyšel opět sensei Nakamura. Rozhodl se projít s námi Sepai kata. Od minulého gasshuku na Slovensku už si ji pamatujeme o poznání líp, a tak mě to neděsilo a dokonce jsem se ani neuchýlila do skupiny lidí, kteří katu neuměli a sensei Roy ji tak s nimi šel dozadu zkoušet krok po kroku.
Zbylá větší skupina několikrát katu zacvičila, pak nás sensei Nakamura posadil a zacvičil ji sám, krok po kroku, přičemž skoro v každém z nich vysvětloval detaily, které neznáme. Modlila jsem se tak, abych vše udržela do konce semináře a zvládla si všechny podrobnosti poznamenat.

Kata Sepai

Po tréninku, který skončil ve dvě hodiny, jel Honza s Jardou opět se senseii do hotelu. Já a pár dalších z našeho dojo jsme zůstaly a poklidili, pozhasínaly, zamkly.
S Honzou jsme pak jeli domů, ale na odpočinek jsme tam měli asi tak 40 minut. Alespoň akorát na vypití čaje! V pět jsme se vydali zpátky. Honza mě vysadil v restauraci, kde bude od 7 Sayonara party a jel pro senseie Paula a Petera, kteří se sem chystali dřív, aby mohli něco probrat se slovenskou bandou. Já jsem mezitím dostala propůjčeno razítko se jménem senseie Nakamury určení k orazítkování členských průkazů všech cvičenců - něco jako taková malá docházka či sbírání akcí. Evička mezitím třídila orazítkované průkazky podle národnosti.
Když začala Sayonara party, párkrát jsem využila pohostinnosti bratří ze Slovenska, kteří si přinesli notnou zásobu slivovice. Docela se jim i s mým malým přispěním podařilo přiopít senseie Petera, který se po každém panáku téměř zadusil. Nakonec neodolal zkusit jeden ani sensei Nakamura, když si přišel přisednout k našemu stolu, neboť je jeho zvykem všechny stoly obejít.

Zlatým hřebem Sayonara party bylo vyhlášení zkoušek na černý pás, které proběhly dnes odpoledne po cvičení. Všichni tři absolvovali úspěšně. Což znamená, že Radko z našeho dojo je nový černý pás a Petr z Brna získal už druhý dan. Velká gratulace!
Když jsem se pustila do jídla, sensei Nakamura pak zavolal i moje a Honzovo jméno, aby nám předal certifiáty o složení této zkoušky loni v létě na Okinawě. Vysvětlil, že zlatý tisk je dělaný celkme vzácnou tradiční japonskou technikou. Na certifikátu je i podepsán sensei Morio Higaonna, což mu dodává o to větší hodnotu. Nezbývá než je zarámovat a najít jim příhodné místo na zdi.

S Honzou jsme dostali certifikáty o složení zkoušky na černý pás, kterou jsme absolvovali v létě na Okinawě. Na fotce se senseii a třemi dešními úspěšnými zkoušenými

 

<< Den I          Den III >>