Sváteční Vltava

Jako už je nám skoro tradicí, i letos jsme se kolem Vánoc - letos na první svátek vánoční vydali k Vltavě do Tróji. Letos jsem se těšila o to víc, že jsem pod stromečkem nalezla nový dalekohled - Nikon Monarch 10x42 a nemohla jsem se dočkat, až ho vyzkouším. Kromě skvělého obrazu a pevného zevnějšku (můj starý dalekohled se začal trošku rozlézat) je až neuvěřitelně lehký. 600 gramů není oproti 1000 g, na které jsem zvyklá, v ruce ani na krku skoro cítit.

Dalekohled při prvním testování neselhal, jen těch ptáků by na Vltavě mohlo být o trochu víc. Není se čemu divit, v tak teplé zimě asi nemají potřebu stahovat se příliš na jih a k řekám. Radost nám ale udělalo množství potápek malých, hejno hoholů (nejméně 3M a 3F), slípky, lysky, kormoráni, racci (ač bouřního, kterého jsem si přála, jsme nenašli), poláků chocholaček jen kolik bychom napočítali na prstech rukou (možná i jedné) a nějaké ty volavky sedící tradičně na stráni na pozemku pražské ZOO.

Nebyli jsme ani jedinými ptákomilci procházejícími se kolem ZOO, dočkali jsme se nečekaného setkáni s Martinem Bullou a jeho rodinou, která si vyrazila na povánoční procházku.

Přestože jsme měli foťák, na focení jsme zanevřeli. Až těsně před odjezdem nám zapózovala "nafouknutá" červenka s vzezřením barevného tenisáku na tenoučkých nožičkách, která se nám předváděla asi dva metra před objektivem. A toho se nedalo nevyužít :)

 Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Zlomený prst a 10. Jarní Gasshuku v Praze

Že přijde den, kdy se na karate zraním, jsem tušila. A ano, tentokrát jsem jela z karate rovnou do nemocnice. 

Během tréninku na fakultě se mi povedlo udělat krok proti mému spolucvičenci ve stejný okamžik, kdy on udělal krok ke mně, a zaseknout si svůj malíček o jeho holeň. Malíček byl slabší, a tak byl chudák trochu vylomen ven. Trochu to bolelo, ale na tak, abych nemohl arovnou pokračovat. Tedy... dokud jsem se nepodívala dolů a neviděla krev, co mi tekla mezi prsty, kde byl malíček natržený.
Chytla jsem se za prst a zavolala na senseie, že jdu na záchod, umýt si nohu. Jarda se ale podíval, řekl, ať si raději sednu a Lidka a ostatní mi pak pomohli umýt nohu, ruce i zakrvácené tatami. Lidka měla na rozdíl ode mě odvahu podívat se, jak to vypadá, a než mi prst zkušeně náplastí zpevnila, upozorila, že to asi bude chtít šití.
Posléze jsem zjistila, že už mě to vlastně docela dost bolí a opravdu nezvládnu moc chodit, takže mě kluci odneli dolů do šaten jako princeznu :3
Po opatrném převlečení mě sensei a jeho bratr odvezli do nemocnice v Krči.

Po čtyřech hodinách čekání, kdy mě mezitém noha přestala bolet úplně (dokud jsem na ní nestoupla, vlastně celkově ani moc nebolela), přesto že jsem dostala trochu třesavku, jsem se konečně dostala na řadu. Když to nevypadalo jako takové drama, nečekla jsem tedy nic hrozného. Přesto jsem ale byla raději poslána rovnou na rentgen.
Když jsem se ale dostala na řadu, doktor jen řekl, že mám malíček zlomený a dislokovaný. Podivila jsem se "Cože? Já přišla na šití?" Doktor: "Cože, šití? Vy to máte roztržené?".
Dosud jsem nikdy neměla nic zlomeného, tak jsem si tak nějak myslela, že to bude bolet víc. Však mi prst ani nezmodral, ani nic, jen podle Lidky vypadal asi o milimtr delší.


Po třičtvrtě hodině v ordinaci, kdy už se chýlilo k půlnoci, jsem si odnesla pět stehů, doktor mi narovnal prst do správné polohy a zafixoval ho drátem, který mi navrtal do malíčku - špičkou až pěkně ke kořeni, který mi vyndají až za měsíc.

A ano, teď už to bolet začalo. Takže nemůžu chodit, tak na 6 týdnů berle. To jsem na sebe zvědavá na čejkování v terénu. Alespoň, že můžu kreslit....

 

10. Jarní Gasshuku v Praze

Za měsíc a kousek jsem se navíc chystala v Praze v Hostivaři velká karate akce s hosty z několika států a 4 sensei z Anglie. Byla jsem odhodlaná jít. Drát mi akorát vyndali, z prstu jsem si prakticky svlékla kůži, jako by to byl nějaký plaz a už jsem mohla na nohu - na patu trochu našlapovat, tak jsem se rozhodla to zkusit. Po vstupu do tělocvičny jsem odhodila berle do kouta a dobelhala se na stanoviště, kde zrovna cvičila naše skupina. Senseiové byli shovívaví a případná cvičení pro mě upravovali tak, abych si zacvičila. Takže super!
Dokonce jsem i zvládla udělat kamarádovi pořádného monokla. Bohužel vůbec ne záměrně...

10. jarní Gasshuku 

Senseiové a karate studenti z fakulty

Rozvcička v podání sensei Roye

Junbi Undo - sensei Linda

Mrazivé čejkování

25.-26.3. 2014

Jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala. V úterý hned následující týden jsem si přivstala, po delší době sedla za volant a vyrazila směr Dívčice. 

Den jsem strávila pozorováním a filmováním čejek na již známých lokalitách. Do pole jsem pokládala diktafony, aby se mi na ně pokud možno nahrál hlas tokajících samečků, které jsem zároveň filmovala a do dalšího diktafonu si namlouvala veškerý komentář - především o jejich chování a detailní popis jednotlivců, abych byla schopná je identifikovat podle individuální kresby, když se nám, jak to po minulém nevydařeném odchytu vypadalo, zřejmě nepodaří nasadit kroužky.

Čejky tokají akčně a pozorování mě baví, je to takový příjemný oddych od toho pražského shonu. Jen kdyby bylo trochu tepleji... 

K večeru, když se stmívá balím věci a jedu k terénní stanici u Blatce, kde se chystám strávit noc. U toho chystání ale nakonec jen zůstalo, protože ve stanici už zřejmě někdo byl. Přesto jsem zkusila zaklepat na dveře a poprosit přítomné, zda by nevadilo, kdybych přespala. Bohužel se ukázalo, že na stanici je její správce, který se netvářil ani trochu nadšeně a jasně vyjídřil svoji nevoli nad tím, že si jen tak troufnu přijít, neohlášená, navíc ještě s klíči, které nemám mít. Stručně řečeno, byla jsem vykopnuta. Pocit to nebyl vůbec příjemný, v noci mělo mrznout a já neměla kde přespat. Ani prolétávající silueta kalouse mi náladu příliš nezlepšila. Každopádně jsem byla jsem velmi ráda, že u mám alespoň auto. Zaparkovala jsem ho kousek za vesnicí na druhém břehu Blatce, snažila se ho zatím vytopit jak jen to šlo, navlékla jsem na sebe kabát, nejedla se, zkusila přehrát dnešní data na počítač a nakonec si na zadní sedačce roztáhla spacák, sundala kabát a v těch asi pěti vrstvách oblečení šla spát, neb jsem od přírody zmrzlík. Spaní v autě není to úplně nejpohodlnější, ale mnohem horší byla zima, kterou jsem se v noci párkrát vzbudila. Upřímně doufám, že už žádnou mrazivou noc nebudu muset přečkávat v autě.

Moje mrazivé nocležiště

Asi v šest mi zazvonil budík. Otevřela jsem oči, abych přes zamlžená okýnka mžourala, zda je mlha i venku, nebo se mi to jen zdá. Zrovna dnes mi ale nebylo takové teplo, abych měla potřebu znovu zavřít oči a ještě si pospat, a tak jsem vylezla ven do krajiny zakraté hustou mlhou. Vzala jsem tedy alespoň foťák, abych si nafotila krásnou atmosféru mlžného prostředí a omrzlé trávy, mechů a pavučin.

Konec světa :)

Ranní jinovatka

I přes ten nečas se hráz rybníka hemžila zpěvným ptactvem a jejich zpěv se ozýval z mnohých vysokých stromů. Nejnápadnější byli budníčci menší se svým nezaměnitelným "cilp-calp".
Kolem sedmé hodiny potkám na hrázi pána s pejskem, prohodíme pár slov a já si všimnu, že se mlha pomalinku zvedá, a tak bych měla brzy vyrazit na čejky.
Rozhodla jsem se zajet opět k Jaronicím. Mimo jiné na této lokalitě bylo výhodné, že je poměrně daleko, takže se auto stihlo vytopit a já jsem trochu rozmrzla. Na této lokalitě bohužel už čejky zjevně hnízdí a pořádně netokají. Pár hodin jsem sledovala a popisovala si samečky, ale nakonec jsem se rozhodla jet zpět do Prahy, abych, jak jsem měla v plánu, alespoň stihla odpolední karate.

Všudypřítomné srnčí