Třicetiny na kole

Volavka v tůni v Počernicích

Sice máme už trochu mírnější lockdown a může se scházet více lidí (až 6), ale stejně to není doporučováno, tak jsem oslavu svých 30 ani nijak moc neplánovaně (no dobře, asi bych to nehrotila tak jako tak). Místo toho jsme ráno kolem 11. vyrazili s Honzou a tátou na kolo. Původně jsme zvali i Evička, ale ta dnes nemohla. Přijali jsme Garmin výzvu o ujetí 40 km na kole během jedné aktivity tento víkend, tak jsme si naplánovali odpovídající trasu. 

Oběd u Slatiny

Už na tůni v Počernicích si Honza všimnul volavky popelavé a hezky ji zdokumentoval. Je-li jsme dál a táta, který jel vzadu, na mě dopředu volá, abych odbočka vpravo na dřevěný chodníček přes louku. No budiž, asi chce přejet rovnou do té aleje. Když jsem se ale blížila k druhému mostíku přes potůček, volá, ať záhonu doleva - ještě před ním, na takových vybetonovaných kamenech - relativně křivolakých a 30 cm nad terénem - nad loukou. Když jsem se ho zeptala, co to říkal, neb jsem mu nerozuměla, a slyšela jsem ho teprv pak, bylo už na odbočení pozdě. No zkusila jsem to, ale ještě na těch křivolakých kamenech... jsem si začala být poměrně jistá, že to nedám, a na poslední chvíli jsem zastavila. No nejdřív jsem si narazila rozkryt o můj vysoký a ne příliš prostorný rám (ještě s taštičkou) a jak jsem tak stála, levou nohu už jsem měla víceméně na tom sešitu a kolo trochu taky. No, nemohla jsem přes rám dát špičky níž, a tak jsem tam tak stála a už mi bylo jasné, že to je špatně. Nedalo se nic dělat, pomalu jsem se překlopila dolů z vyvýšených kamenů přímo do louky. Dopadla jsem bokem, naštěstí na relativně měkkou trávu. Jen, jak jsem dopadla na loket levé ruky, pohnul jsem si ramenem, které jsem měla takové necitlivé a nechtělo se mi s ním vůbec hýbat. Chtěl jsem tma na zemi pěkně počkat, dokud se mi do něj za chvíli nevrátí cit. Táta mě ale vytáhl na nohy. No pěkné. Rameno po zbytek cesty pobolívalo a bylo trochu divné, druhý den už ale v pohodě. Zůstala jsem ale celkem od bláta....

Potáplice severní na Slatině

Na rybníku Pískovna toho moc nebylo - pár kachen, slíbil, labutě, racci. Dalekohled jsem ani nevytahovala. Dál jsme pokračovali ke Slatině, kde už jsem se těšila na obědovou zastávku. Vezli jsme si s sebou pórkovou polévku z pórku ze zahrádky :) Našli jsme si lavičku a snědli ji, ještě krásně teplou. Na horizontu proti nám se zrovna procházelo stádo muflonů. 

Na Slatině jsme pak viděli v letu kachny neomylnou kresbu samečků morčáka velkého - tuto zimu pro mě prvního - který se zdržoval se třemi roháči. Na druhé straně hladiny jsem viděla něco divného - snad kormorána? Zezadu měl vidět bílé boky, i když trochu moc, zvedlým zobákem a našedlou hlavu. Při bližším prozkoumání jsme si ale všimli, že se nejspíš jedná o potáplici. Sešli jsem urychleně na kola a jeli blíž. Opravdu. Potáplice severní! Tady na Slatině. No to jsou věci! Tady bych ji nečekala a táta někde viděl, že tu možná ještě zaznamenána vůbec nebyla. No ani bych se nedivila.

Ťuhýk šedý u Podleského rybníka

Dál jsme pokračovali k Podleskému rybníku. Na hladině jsme nic moc neviděli, vedle na poli si ale táta všimnul ťuhýka šedého, kolem kterého jsem já jen projela... Na ťuhýka šedého byl celkem odvážný a nechal se i slušně vyfotit. Neodletěl zdaleka tak brzy jako obvykle. 

Při další cestě jsme na křižovatce v polích na kopečku - u nějakých kamenů - viděli na stromě podezřelého malého ptáčka. K mému překvapení šlo o mladého konipase bílého. Uprostřed polí, na stromě. To bylo zvláštní. 

Krotká husa velká V Rohožníku

Následující zastávkou byl rybník V Rohožníku. Jen co jsme přijeli, upozornil Honza na prolétajícího ledňáčka. Skutečně, letěl jak modrá střela. Já prohlédla rybník dalekohledem a viděla jsem, že z opačného konce si to k nám šine osamocená husa velká. Byla dost krotká, nechala se i krmit z ruky. Táta ji nabídl kousek svojí Horalky, ale husa, i když si ji vzala, jí nakonec opovrhla a odplavala. Zvědavé lysce poblíž to ale nedalo, a o pár drobků Horalky se postarala. 

Zvědavá lyska

Naší poslední zastávkou a také hlavním cílem na konci cesty, byl Lítožnický rybník. Už nebyl tak krásný a pestrobarevný jako na podzim, alespoň jsme mrkli na hejno kachen. Tento výlet jsem měla políčeno na hvízdáky a zatím jsem měla smůlu. Ale ne tady. Mezi březňačkami na hladině většinou pospávalo hned pět hvízdáků - 2 samečci a 3 samičky. Neměli jsme ale tolik času si je prohlížet, ostatně už byly tři hodiny. Po čtvrté se stmívá a domů tak 20 km...

Přejeli jsme ještě přes louku kvůli nově stavějící se silnici vedle a dojeli k potoku. Na dně hladkému, možná 15 cm hlubokému, ale asi 2 m širokému a nikdo z nás se neměl k tomu vyzkoušet, jak moc je hladké hliněné dno pevné... Táta se nakonec rozhdol vyzkoušet přenést kolo v jednom z mnohem užších a trochu kamenitých meandrů. Když se ale ozvalo hlasité šplouchnutí a nadávání, vystříkla voda, jak táta nabral kolem a asi i nohou skoro v pádu o hladinu, rozhodla jsem se, že ten kousek přeci jen objedu zpátky :D

Hvízdáci v hejnu kachen

Dojeli jsme akorát za tmy. Měla jsem najeto 48,5 km, tak mi to nedalo a jela jsem ještě domů s tátou, projela to Kundratkou a u nás parčíkem, abych měla čtvrtý víkend v kuse najeto 50 km :) 

Večer Honza přichystal zobání a stavili se i naši. Táta přinesl 20 let staré šampaňské (které mi ale chutnalo úplně stejně jako kterékoli jiné, upřímně), a každý jsme vypili skoro lahev vína. Od Honzy jsem si rozbalila pěknou klávesnici a pak také nový Ipad Pro s příslušenstvím. Nebyla jsem ale s to ho zapnout. Naštěstí se podařilo bez větších potíží další den. V neděli jsme byli pozvaní na oběd k Seničkům. Víno jsem stále trochu cítila a zařekla jsem se, stejně jako Honza, že nebudem pít. Tudíž jsme nakonec i jeli autem. No Honzův táta je nezastavitelný, a tak jsem stejně vypila víc než lahev... Naštěstí s tím jídlem jsem to večer už ani necítila. 

Trasa. Teplota se dnes pohybovala mezi 1°-3°C.

Za sýkořicemi na kole

Už ráno to vypadalo na pěkný den

Honza se dnes necítil ve své kůži, tak jsem se chystala na kolo sama. Po nějakém rozmýšlení se nakonec přidal i táta. Přemýšlela jsem, kam, a napadlo mě udělat si ptačí výlet k Hostivickým rybníkům. Podívala jsem se ještě na avif, abych měla představu, co tam kdo viděl, a zjistila jsem, že tam lidé pár dní pozorují nebojácné hejnko sýkořic vousatých. Tak bylo rozhodnuto. 

U Divoké Šárky

Táta se nakonec přidal asi jednak proto, že na sýkořice se taky chystal vyrazit, a proto, abych možná nejela sama. Nechtělo se mu ale jet těch 50 km :D.

Táta před výšlapem z Divoké Šárky

Samožřejmě by se dalo metrem na Zličím, ale kvůli koronaviru jsem se poslední víc jak měsíc vyhýbala MHD, tak jsem si říkala, že si to odjedu po svých. Vyrazili jsme v 11:15 po brzkém obědě, abychom to stihli do tmy. Jeli jsme od Vltavy přes Divokou Šárku a kolem letiště po hezkých cestičkách, vyhýbaje se těm s nějakým provozem. V jednom místě jsem bohužel mírně zabloudila, tak jsem si najeli kolem 3 km navíc. No stane se. V Hostivicích jsme přijeli nejprve k Litovickému rybníku a pomalu jsme objížděli podél rákosí, když jsme si všimli dvou fotografů, jak něco zaujatě fotí. 

Tady to bylo moc hezké, jen jsme tudy vůbec jet neměli XD

Tak jsme se bez váhání přiblížil  ahle, sýkořice! Sameček a samička. Loupali si semínka z rákosových květenství a my jsme je moc nezajímali. Sameček se tedy nakonec trochu stáhnul, ale samička dlabala nejdřív 3 m, pak už jen 1,5 m od nás a absolutně jsme ji nevzrušovali. Jen škoda, že jsem měla jen malý foťák, přes rákosí se hůř ostřilo a když se konečně hezky přiblížila, bylo už šero. Strávili jsme tu asi hodinu, viděli 2 M, 1 F a buď druhou F nebo mladého M. 

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus)

Táta mě pak stále urgoval, ať jedeme, že bude tma. No měli jsme to domů přes Ladronku a parky a kolem Petřína ještě 20 km, to je pravda. tak jsme jeli, ani jsme se nepodívali k ostatním rybníkům. Dorazili jsme akorát se setměním. 

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus)

Musím říct, že dnešní trasa byla z nějakého důvodu obzvlášť vyčerpávající. Spálila jsem zatím nejvíc kcal na novém kole (1960) a bolela mě záda od batohu a byla jsem fakt unavená. Celkově se mi i jelo pomaleji. Že by i tím chladem?

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus)

Pohřeb Babičky z Dubovic

 Minulou sobotu, 14.11. jsme byli u Setničků na obědě, popíjeli víno, a cestou zpět autem sjem volala tátovi kvůli zítřejšímu cyklovýletu, aby mi po telefonu oznámil, že dnes asi po obědě, umřela babička z Dubovic. Bylo jí 81 let.

Od srpna ležela v nemocnici kvůli problémům asi trochu po mrtvici, co měla před asi 3 lety. Měla špatnou rovnováhu, padala, bouchala se do hlavy, byla slabá a trochu popletená. V nemocnici se ji prý občas něco pletlo, ale s návštěvami Dubovických a vlásenických si povídala dobře. My se na návštěvu kvůli startující druhé vlně koronaviru netroufli. V půlce září ovšem ze dne na den zakázali v centru následné péče, kam byla převezena, návštěvy úplně. Nikdo se za ní tedy nedostal a my měli jen ne příliš časté nebo detailní zprávy o jejím stavu od doktora či sestřičky v nemocnici. Koncem října i přes zákaz návštěv babička prý dostala asi od někoho z personálu koronavirus. Báli jsme se, ale byla prý bez příznaků a z nemoci se vyléčila. Těšili jsme se, že v půlce listopadu koronavirus už trochu ustupuje a mohli by brzy dovolit návštěvy nemocnic. 

14.11. ale přišla nečekaná zpráva. Příčina nebyla jasná, ale sestřička nebyla překvapená. Poslední týden prý skoro jen spala, ale na dotaz, jak jí je odpověděla, že dobře, nic ji nebolí. 

20.11. v pátek Roman zařídil pohřeb v Pelhřimově v chrámu Páně sv. Bartoloměje. Mamka nepřijela, protože dostala zánět močového měchýře a byla na antibiotikách, jel s námi ale Honza. Kvůli koronaviru byla účast na svatbách a pohřbech omezena na 10 účastníků. Tuto středu se limit ale zvednul na 15 a farář v kostele naštěstí tolik neřešil, kolik nás bude. Prostor kostela byl velký. Rodina - asi 12 lidí - nás bylo vepředu. Známí, lidé z vesnice a další stáli vzadu. 

Přijeli jsme spolu a mohli se naposledy rozloučit s babičkou v otevřené rakvi. Byla hezky upravená, ale podle obličeje... bych ji vůbec nepoznala. Vypadala jinak. Jen ruce měla stejné. 

Následovala asi trochu zkrácená verze hezké zádušní mše za doprovodu varhan. Vnoučata (s mojí výjimkou, neb stačili 4) pak odnesla rakev do auta, kam jsme položili květiny, a zvonil kostelní zvon. 

Pak jsme naložili věnce do aut a odjeli na nedaleký hřbitov položit je na rodinný hrob Vávrů. Zastavili jsme se i u Janina rodinného hrobu Jírů a pak také Nacházelů. Bylo to smutné. Všichni jsme se pak přesunuli do Dubovic, kde se přidali i Radky rodiče. Radky uvařila výbornou knedlíčkovou polévku a řízek se salátem. Nachystané byly chlebíčky a zákusky, a tak jsme seděli a povídali, pili víno. Spíše ve veselé atmosféře, ale každý měl stín na duši. Bylo mi smutno.

Když jsme odjížděli před 8. večer, venku padali obrovské vločky a na zemi ležel první letošní sníh.

Ať babička odpočívá v pokoji.

Na kole do Černošic s celou skupinou

Předdomlouvali jsme se s evičkou, že bychom s ní (a Bobem) mohli zase podniknout nějaký cyklovýlet. V sobotu jsme u Setničků měli oslavný přednarozeninový oběd a Honzův táta se těšil, že zítra vyrazíme společně, na jih do Radošic. Cestou ven potkal sousedy a domluvil se i s nimi. My dali vědět Evičce a nakonec se rozhodl jet i můj táta.

Most v Radošicích

Když jsme se v neděli chystali vyrazit, Honzovu tátovi ale nebylo dobře, tudíž nakonec odpadl a s ním i jejich sousedi. vyrazili jsme tedy s tátou hned po obědě do Podolí, kde jsme se měli setkat s Evičkou. Podél Vltavy jsme dojeli až k mostu v Radošovicích, kde byl pěkný výhled na Vltavu. Pod mostem jsme si dali čajovou zastávku a rozhodovli se, jestli pojedeme už zpět, nebo si dáme 8km či 15km okruh a pak teprv zpět. Evička s Bobem za sebou měli zatím asi 8 km a my jeli celou dobu po rovině, tudíž nikdo nebyl proti. Jen Bobo prý nechce jezdit víc než 30 km, a tak jsme se rozhodli pro kratší okruh.

Vltava

Honza navigátor ovšem minul odbočku, a tak než jsme se nadáli, jsme jeli okruh 15 km. Dojeli jsme až do Černošic, kde si už trochu nespokojený Bobo koupil u stánku Kofolu a my si dali čaj (tedy Honza kafe) z vlastních zásob. Zpět jsme jeli pěknou trasou podél západního břehu Vltavy a přejeli přes železničním mostem kousek za Podolím. Bobo místy prskal a už i trochu zpomalil, však kvůli nám musel najet celých 35 km :)

Skupinovka

No my to i s cestou zpátky měli 55 km, a tedy zatím pro mě nejvíc za jednu cestu na novém kole. Jelo se ale parádně a nebylo to zdaleka tak vyčerpávající jako minulý týden. Taky to byla samá rovina a hezčí počasí.

Vodouš žlutonohý u Ostravy

12.11.2020

Už asi týden se na rybníku Prosňák u Ostravy vyskytuje ve společnosti jespáka bojovného vodouš žlutonohý (Tringa flavipes), vůbc první vodouš žlutonohý zaznamenaný pro ČR.Jak jsem viděla na Facebooku fotku vodouše, pomyslela jsem si, že to určitě bude někde v tahu na Moravě a taky že jo. Tak jsem si moc nedělala iluze, že bych se tam dostala, a taky ještě dřív, než ulétne. Táta ale prohlásil, že ve čt jedem. No tak jedem. Touhle dobou jsme měli být v Etiopii, ale kvůli koronaviru nejsme, a tak mám přebytek dovolené. Takže jedem. 

Kolihy velké

Počasí bylo hnusné, sychravé, tma, mlha, místy trochu déšť. Vyrazili jsme 6:15, abychom na místě byli kolem 10. Začali jsme u rbníku Bezruč, kam se podle všeho vodouš přesunul včera. Ale nic. Rybník je úplně vypuštěn, všude čejky, racci, hejno asi 14-16 kolih velkých i s jedním břehoušem rudým! Jediný přítomný vodouš je vodouš šedý, který chudák kulhá.Výborně, toho vidím asi po druhé v ČR! Nacházíme vše, co je hlášeno včetně 5-6 jespákků obecných, jen jespák bojovný s vodoušem nikde. Tak se přesouváme a jdeme kus pěšky k rybníku Prosňák, kde byl vodouš do včerejška, ale rybník je zcela prázdný s vyjímkou cca 20 volavek popelavých u zbylých louží.

Cestou potkáváme také sýkory babky, mlynaříky, brhlíky, pěknavy obecné na poli, 4 hřivnáče a vrány šedé s minimálně jednou černou.

Čejky s vodoušem žlutonohým (myslím)

Když jsme se vrátili k Bezruči, najednou se všechny čejky s racky i zbytkem vznesly a ve dvou velkých hejnech kroužily nad rybníkem. V jednom z hejn jsme identifikovali dva jiné bahňáky, potenciální vodouše. Když přistáli, neviděli jsme s kterým hejnem, tak jsme popojeli, hejna prohledávali a pak jsme je našli. Vypadalo to nadějně, ale byli strašně daleko. Snažila jsem si tedy zapamatovat jejich polohu a vrátili jsme se na hráz a šli kus až mezi ostrůvky, jak jsem se snažila pamatovat. No a tam byli. Jespák bojovný s vodoušem žlutonohým! Tenký krk a zobák, menší a dosti jiný než vodouš šedý, který chodil kolem, a s krásně žlutýma nohama. No prali jsme se s tátou o dalekohled, abychom se mohli podívat. Až do té doby než raději odletěl zase jinam. Byl dost daleko a fotky se tedy vážně nezdařili, ale v dalekohledu byl jasný :)

Cestou zpět jsme se ještě stavili u Tovačova, kde se prý zdržuje racek velký. Dorazili jsme ale v 15:00 a dnes byla tma už od 13, tak pozorovací podmínky na tu dálku nic moc. V hejnu racků chechtavých jsme ale odhalili několik bouřních a dva žlutonohé. Racek velký ale nikde. Mohl být v obřím dosti vzdáleném hejnu, které ale bylo příliš daleko a byla na něj příliš tma. A než bychom se dost přiblížili, nebylo by vidět vůbec. Tak jsme to vzdali. Dnes se spokojíme s úlovky u Ostravy :)

Vodouš žlutonohý (zcela vlevo)

Na kole a přívozem do Libčic

U přívozu

Opět nás čekal výlet, tentokrát jsme ho naplánovali i s piknikem. ráno jsem uvařila květákovou polévku, naplnila ji do nahřátých termosek a nakonec až v poledne, když jsme konečně vymysleli trasu, jsme vyjeli. Na řídítka jsem si navlékla nové návleky na ruce a bylo to parádní, bylo v nich teploučko, až se mi ruce ještě v tenkých rukavicích potily :)

Autoportrét

Dnes hlásili 10°C a sluníčko, ale později hlášená inverze přišla dřív, takže byla všude mlha, lezavo a cca 6°C. My se ale nenechali odradit, jeli jsme tradiční cestou do Klecánek a podél Vltavy dál, křivolakou cestičkou až do Máslovic, kde jsme plánovali chytit přívoz. Už půl hodiny předem nám navigace hlásila dojezd minutu po odplutí přívozu, tak jsme na to šlápli. Trochu terénní cestičkou to nějak dramaticky rychle nešlo, ale dlalal jsem, co jsem mohla. Nakonec jsme dorazili přesně v čas odjezdu, ale pán přišel o pár minut později, tak jsme se v klidu nalodili a přeplavili se. Byli jsme jediní pasažéři. Už od tohoto sprintu na loďku jsem měla tep stále kolem 150, a to se po cestě domů moc nezměnilo. 

Od Roztok podél kolejí domů

Od Vltavy jsme vyšlapali asi 4 km dlouhý kopec, abychom ho v Roztokách sjeli zpět k Vltavě. Našli jsme hezkou lavičku, kde jsme si dali piknik. Polévka byla ještě příjemně teplá a výborně prohřála. O pár km dál přišel čas na Horalku a teplý čaj. 

Květáková polévka

Museli jsme přenést kola přes koleje, abychom se neodpojili od Vltavy a po jejím břehu jeli celou cestu zpět. Stehna tuhla, jak bylo chladno, ale nakonec jsme ujeli 52 km! :) Polar mi říkal, že to byla extrémní zátěž, ze které se budu vzpamatovávat 4 dny :D No vyřízená jsem byla, to je pravda.

Piknik u Vltavy

Honza mi už po cestě dělal hezké vidiny toho, jak si doma dáme teplou sprchu, uděláme kakao z farmářského mléka, zahrabem se na gauči pod peřinu. kouknem na film a objednáme si k němu pizzu :D No taky jsme to udělali, až na to kakao. Oba jsme byli líní se zvedat :D