Jeviněves - vlhy a černý bez

Letos jsme opět plánovali navštívit vlží lokalitu v Jeviněvsi. Mamka o ptačích výletech neslýchá až tak ráda, tak táta využil toho, že ho jako každoročně vysílá na sběr bezových květů na nasušení. Proč by měl sbírat špinavé v Praze, když pro ně může zajet až bůhví kam, kde jsou nějací zajímaví ptáci, že? :D
No já se samozřejmě přidala. Jak na vlhy, tak na bez. Rozhodla jsem si letos nasbírat nějaký také pro sebe. Tudíž, když mi táta podával igelitový pytel, říkala jsem, že nepotřebuju, že mám svoji tašku. Táta se tvářil nechápavě... no ale tu nám pak nebudeš nechávat, ne? Potvrdila jsem, že ne. Vlastně ani bez, letos sbírám pro sebe :D Nenasbírali jsme úplně plno, ještě asi nekvetl tolik, ale dost na to, abych z něj přes víkend mohla uvařit bezový sirup. Byl moc dobrý, takže když jsem lahev věnovala rodičům, byl ke své nelibosti táta vyslán na bez znovu. Tentokrát už sbíral v Praze, aby mamka si mamka mohla uvařit zásobu vlastního sirupu.

Ale teď zpátky k vlhám! Na lokalitě jsme potkali skupinu lidí a rodin s dětmi, jež provázel nějaký ptáčkař a vysvětloval, co že to jsou ty vlhy. Viděli jsme jich tu najednou až šest, ale mohlo by jich tu být tak deset. Kromě vlh se tu samozřejmě ozývali strnadi luční, potkali jsme i bramborníčka černohlavého, pěnice, a velkým překvapením byl i včelojed! Viděli jsm víceméně jen siluetu, ale neměli jsme pochyb. Kousek dál se ozývalo něco jako krutihlav, ze stromu hned před námi. Nakonec jsme vyzkoumali, že to ve skutečnosti bylo už celkem veliké mlídě strakapouda, které křičelo z hnízda v dutině. Asi rodiče popohánělo, ž už má hlad.
Při sběru bezu jsem také z keře kousek od sebe vyplašila pěnici pokřovní. Vypadalo to skoro, jako by vyletěla z hnízda. A taky jo, v růžovém keři měla hnízdečko s asi pěti vajíčky. No raději jsem pádila pryč, ať nevyrušuji

Bezový sirup

Dýně na chatu

Když jsme minule odjížděli z chaty, přestala téct voda. Táta běžel za sousedem, který má chatu ve Zbiroze, ale bydlí nedaleko, jeslti neví o nějakém elektrikáři. Ukázalo se, že problém bylo porouchané čerpadlo, ale zvládnul se domluvit s instalatérem, který volal, že by nové mohl přivízt dnes. A tak jsme jeli na chatu. Já tedy ne kvůli čerpadlu, lae protože už bylo po zmrzlých, a tak jse chtěla využít tátovy cesty k tomu, abych si sem přivezla na připravený záhonek předpěstované dýně. Ty už se mi holt na zahrádku doma nevešly. Osm dýní jsme zasázela do kruhu do hromady hlíny a mezi ně zapíchala ještě 9 sazeniček červeného a bílého zelí, které mi zbyly, a už také nemám, kam s nimi. Nevím, jeslti odolají méně častému zalévání, ale proč to nezkusit.

Protože byl všední den, většinu času jsem dnes strávila prací. Navštívili jsme ale také místní zahradnictví a nechala jsem se rozptýlit vrabčím čimčaráním, které znělo, jako by vycházelo z chaty. Šla jsem se podívat a opravdu. Na chodbě na zemi sedělo čerstvě vylétlé vrabčátko a křičelo z plných plic. Málem jsem na něj šlápla. Neumělo ale zjevně ještě ani létat, ani hopkat. Dala jsem ho do trávy, aby si ho rodiče našli. Pak raději kousek dál do záhonku, aby nebylo na slunku. Venku už se ale vůbec neozývalo, ale přivíralo očka. Když jsme se vrátili ze zahradnictví, byl u něj dospělý vrabec. A pak ještě jeden, ale jen na něj koukal, nepřišel ho nakrmit. Ještě jsem šla vrabčátko zkontrolovat, ale leželo tak nějak na zádech, se zalomenou hlavičkou. Chtěli jsme ho zkusit nakrmit sami, ale na mouchu nereagovalo, neotvíralo zobáček. Dali jsme mu ji tedy do krku, pár kapek vody, ale vrabčátko zalamovalo hlavičku, padalo na bok. Bylo to hrozné. Do pár minut mi umřelo v rukách. :'( Tak to byl zase smutný den. Bylo mi ho moc líto, tak jsem mu vykopadal malinký hrobeček mezi tůjemi.

Vrabci polní tu hnízdí už roky a dělají naší chatu živějším místem. Kromě nich táta našel v tůjích ještě tři hnízdečka s vajíčky patřící zřejmě pěnicím. Modřinky a brhlík poctivě létali krmit do budek, ale špaček, co obsadil budku hned před chatou, až měl hotovo. Špaččata už minule byla dost velká a musela už vylétnout. Když jsme přijeli, dospělý špaček akorát dělal úklid. Z budky vždy vynesl pár lístečků, sedl si na větev vedle a lítečky upustil. Že by obměna materiálu a příprava na druhé hnízdění? To by bylo fajn :)

Milovice

Dnes k večeru jsme podnikli plánovanou návštěvu Milovic. Ráno se kvůli práci dobře nestíhá, lae i večer tu bylo hezky živo. Pobyli jsme tu mezi 17:40 a 19:40. Zaparkovali jsme u louk, kde hojě kvetly nádherné fialové lupiny. Odevšad křičeli svoji písničku strnadi luční a z lesíka se ozývala žluna. Na keříčkách tu a tam seděl bramborníček černohlavý, ale častěji ťuhýk obecný. Konečně se nám ho letos podařilo vidět. Zkoušeli jsme pouštět nahrávku pěnici vlašské, na kterou jsme tu též měli políčeno. Podařilo se nám jednu vyprovokovat k přeletu, ale příliš se nepřiblížila. I v letu ale bylo patrné žluté oko a pěnice byla jasná. Kousek dál jsme potkali ještě dvě nebo tři.

V polích se proháněli skřivani polní a táta začal relativně usilovně, ač marně, mezi nimi hledat lindušku luční. Došli jsme až k výběhu divokých koní a praturů. Létalo tu několik vlaštovek. Cestou zpět se nám podařilo kromě hlasu i zahlédnout hrdličku divokou. Opodál se ozývala ještě jedna. Procházeli jsme ještě louky a vyhlíželi lindušky, ale nic. Až když jsme to už otočili domů a táta se zdržel, jsem ji konečně zahlédla na stromě. Tati, linduška! Táta běžel. Linduška luční tu nebyla sama, nakonec jsme viděli a slyšeli dvě nebo tři.
Cestou zpět se nám také ukázala i ta žluva.

Kolobkou na chatu

8.-10. května 2020

 Most přes Berounku

Jak jsme plánovali, tak jsme udělali, a na volný pátek vzal Honza kolo a já elektrokoloběžku, naložili jsme zavazadla do auta tátovi a vyrazili na chatu. Tedy nejdřív na metro, abychom se dostali na opačný kraj Prahy. Této cestě jsme se chtěli vyhnout.

 Příjezd do Líšné

Ze Zličína už jedeme kolem Hostivických rybníků do Chýně, přes Podkozí a přes Berounku v Nižboru (kde nás překvapí ledňáček). Dále do ošklivého krpálu a dlouho lesem, kde jsme u Hořejšího rybníka zastavili na oběd.
 

Upolín nejvyšší (Trollius altissimus) u Kařezských rybníků

Při focení upolínů

Pak přes Karlova a Kublov a dále stoupáme do Líšné a odtud zkratkou k nám na chatu. Cesta to byla náročná, asi 65 kilometrová, ale Honza to zvládal velmi dobře. A moje elektrokoloběžka též :) Sojela bez problémů, ještě asi celkem s rezervou. Takže paráda, tuhle cestu mohu provozovat častěji. Na to, kolik kopců jsme museli zdolat, je překvapivé, že čistého času trvala jížda jen asi 3 a čtvrt hodiny. No jo, to já bych na kole nedala. Ani nápad.

 Honzovi se povedlo krásně zvěčnit labutí rodinku

Na chatě odpočíváme, hlavně Honza. Naobědváme se a v podvečer podnikneme i s tátou ještě kratší vycházku ke Kařezským rybníkům. Tam obdivujeme upolíny nejvyšší (Trollius altissimus), Kozlíky lékařské a hojné ocúny, na jejichž květy se musíme přijít podívat na podzim.

A moje trochu horší fotka pisíka

U Bechyňského rybníka vidíme rodinku labutí. Mají dokonce 6 prťavých labuťátek. Tolik jsem u jedné rodiny snad ještě neviděla. A kousek dál je pisík. Když obcházím rybník, abych se mohla podívat blíž, nevědomky vyplaším další 3. Cestou zpět projíždíme ještě kolem Cekovského a Čápského rybníka, kde sejně jako předloni u vyschlé louže v poli pozorujeme pár husic nilských!

 Brhlík na hrázi Bechyňského rybníka

Večer na chatě opékáme klobásy na ohni a pozorujeme špačky, co obsadili budku hned za plotem a usilovně létají krmit mladé, kteří vypadají už značně velcí. Zahanbit se nenechají ani vrabci polní, kteří tradičně zanáší hmyz do svých hnízd ve všech koutech naší střechy. Bez nich by to na chatě nebylo ono :)

Špačci obsadili budku na chatě

Další budky obsadily sýkory modřinky, koňadry a brhlíci lesní. Z rohů zahrady zpívají zplna hrdla pěnice černohlavé a pěnice pokřovní, k jezírku se chodí občerstvovat drozdi, kosi a sýkory babky. No je tu živo.

 V podbití střechy na chatě nám už roky hnízdí vždy několik vrabců polních

Druhý den ráno si s tátou trošičku přivstaneme - v 6:30 a vyrážíme na vycházku kolem chaty. Jdeme nahoru na Hlavatici a do lesů směrem k Babí Skále a okruhem zpět. Už na Hlavatici nás vítá zpěv jednoho z několika budníčků lesních. Zkusíme mu pustit nahrávku a hned rozčileně přilétne. V korunách slyšíme křivky obecné, ale ne a ne je vidět. I po nějaké době budníček stále vyřvává nám nad hlavou, ba dokonce sám od sebe přilétl ještě blíž. Tak fotím a fotím.
 

Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)

Nakonec jsem neodolala zkusit krátce nahrávku ještě jednou, aby se budníček ještě o metr přiblížil. Nádhera! Takhle blízko jsme ho asi ještě neviděla. Je pěkně rozparáděný, zpívá bez ustání, i po dvou hodinách, když se stejnou cestou vracíme. No snad jsme mu zvedli sebevědomí, že zahnal potenciálního neviditelného soka. Les je tradičně plný králíčků ohnivých, z nichž ale většinou nic nevidíme.

 Králíčků ohnivých jsou kolem chaty plné lesy

Zpět na chatě si dáme rychlou svačinku a i s Honzou vyrážíme autem do Skryjí a na naši tradiční procházku podél Zbirožského potoka až ke Skryjskému jezírku. Jdeme také hledat skorce, konipasy horské, lejsky bělokrké, případně černohlavé a malé. Úspěšní jsme ale jen s konipasy a  lejky bělokrkými. Skorec tu tradičně hnízdí, lae loni jsme ho neviděli ani při jedné z našich třech návštěv, a letos zatím také ne. Ale ani se nedivím. Z nějakého důvodu tu dnes proudí téměř davy turistů. Parkoviště je narvané tak, že si ho nově příchozí prodloužili až na lesní cestu. Tolik lidí jsme tu snad ještě neviděli, a to ještě ani není léto! Začíná se z toho stávat nepříjemná turistická oblast. Táta je rozladěný a prohlašuje, že sem už chodit nebude. Tedy alespoň o víkendech.

 Strakapoud velký na Hlavatici

Na chatu se vrátíme na oběd a pak jen relaxujeme. Postupně jsme na rozkládacích zahradních křesílkách na chvíli usnuli všichni tři. Jsem nezvykle unavená, přes den na mě taková ospalost obvykle nepadá. Přikládám to za vinu alespoň trochu své pylové alergii, které se tady na chatě daří, i přes moje cpaní se prášky. Přestože beru Dasseltu a ne Zyrtec, stejně jsem z alergí vždy nějaká unavená.

Drozd zpěvný nedaleko Broum

Na večeři zkouším uvařit chřestovo-pórkovou polévku, a je výborná. Pak jsem si říkala, že bychom mohli zkusit nějaké společenské hry, bohužel jsem nikde nenašla karty, jen pár dětských her, z nichž zkoušíme Smolíčka Pacholíčka a zbytek večera strávíme u Rulety San Remo, kterou jsem jako malá dostala k Vánocům a byla jsem z ní úplně nadšená. Ostatně tehdy tolik různých deskovek prý na trhu nebylo.

 Jeden z datlů v krásných bukových lesích u Broum

Ráno s tátou vstáváme ještě o něco dřív - v 6:00 a vyrážíme autem k Broumům, z druhé strany Skryjí, opět hledat lejsky malé. A opět neúspěšně. Objevili jsme ale nádherné místo na procházky kolem potoka i do kopců. Samá zeleň, buky, mechy, jak z pohádky. Zpívají tu lejsci bělokrcí, králíčci ohniví, budníčci lesní a další. Ukázal se nám i pár žlun šedých, které jsme letos zatím marně hledali nedaleko chaty. Opět dvě hodiny chození a je nám jasné, že sem se ještě vrátíme. Les skoro hezčí než u Skryjského jezírka a navíc vůbec žádní lidi.

 Špačci v budce u chaty jsou skvělým divadlem po celý víkend. Mláďata už jsou dost velká.

Špízy k obědu připravujeme dříve, abychom se s HOnzou včas vydali na zpátečné cestu. Má pršet, takže se zkusíme trefit tak, aby nás přeháňky minuly. Neminuly nás ale mokré silnice, což s mým ulomeným blatníkem není ideální. Jsem ohozená od batohu k patě, kalhoty úplně promočené, že mi z nich voda stéká vrcham do bot, ve kterých mi rázem začne čvachtat. Jak se blížíme ke Zličínu, začíná ještě pršet, a tak zatínáme zuby a Honza jede, co může. Ty jo, fakt maká! Zatímco já za ním značně promočená mrznu na koloběžce. Za odměnu si v metru koupíme kousek pizzy. A už se vážně těšíme domů do horké sprchy. Ještě to všechno umýt....

Drž se dál od mojí budky!

K Žehuni za bekasinou větší

Táta má kvůli koronaviru napůl povinnou dovolenou a trochu k mé nelibosti ji využívá k cestám za ptactvem... beze mě! V pondělí jel na Žehuň, kde jako každý rok prý už 31 let probíhá kroužkování pod taktovkou Lubora Urbánka a Mirka Jelínka. No a nejen, že se mohl kochat chycenými ptáčky, ale navíc na louce vyšlápnul dvě bekasiny větší!

Bekasina větší (Gallinago media)

Takže, když se mi ve středu uvolnil večer, zavelela jsem, že jedem. Znovu! Procházeli jsme po louce kolem rákosí a stále nic, jen nás občas překvapil špaček. Až když už jsem byla myšlenkami skoro jinde, vylétla bekasina s bílými lemy ocasu! To je ona. Dvě vteřin jsem koukala, než táta křičí: "Foť!" Tak fotím, a prd vidím. Takže jsem foťák předala tátovi, že ať si fotí on, já odteď koukám. A za pár metrů vskutku, tu letí druhá! Jen v mnohem horším světle.

 Bekasina větší (Gallinago media)

Kousek dál po poli, kde zvolna rostla nějaká zelenina, se pohybovali as 4 bramborníčci hnědí s kulíkem říčním a třemi bělořity. Jen byli celkem daleko.Při pozorování nám nad hlavou prosvištěl bahňák, co pozdržoval křídla při úderech a hned jsem myslela, že zase bekasina. Podle zobáku šlo ale spíš o slučku!

Bekasina větší (Gallinago media)

Nakonec jsme došli až k táboru kroužkovatelů, kteří tedy zrovna nekroužkovali kvůli dnešnímu větru. Jen Mirek Jelínek si pověsil sítě v aleji. Zdrželi jsme se na kus slova, popovídali jsme, kde se zdržují bekasiny a dozvěděli se, co je tu k vidění a vydali se ještě po loukách kousek dál.

Bramborníček hnědý (Saxicola rubetra)

Z rákosin křičeli rákosníci proužkovaní, občas nějaký obecný. Všude blbli špačci a nakonec jsem si všimla, že to, co nám létá nad hlavou nejsou jiřičky, ale letos naše první břehule. Fotit ale nejdou...
Cestou zpět zahlédneme v dáli orla mořského a zpět u kroužkovacího stanu pozorujeme prolétávajícího jeřába. Prý jednoho z pěti, co se tu zrovna pohybuje.

Vstavač nachový (Orchis purpurea) na žehuňských loukách

Stále jsme pokukovali po orlovci. Tedy hlavně já, už jsem ho tak dlouho neviděla! ... ale marně. Cestou zpět jsme na stejné louce opět vyplašili bekasinu větší. Vydali jsme se ještě do záhybu, kde jsou prý občas sýkořice, ale také nic. Tedy do chvíle, než mi druhá bekasina vylétla z vyšší podmáčené trávy, tedy vlastně spíš rostoucího rákosu, půl metru od nohy, já se lekla tak, že jsem vyjekla a skoro dostala infarkt. Ale hezky jsem si prohlédla její bílý ocas. Asi tak na půl vteřiny tedy.

To byl tedy úspěšný den!

 Rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus)

U výpustě jsme pak ještě opět potkali dva kulíky říční a poslechli si zpívající rákosníky velké. A v 18:45 vyrážíme zpět.

Snědek Kochův (Ornithogalum kochii)

Květnové Jižní Čechy

Nastal čas letos již 3. výletu do Jižních Čech. Navrátili se už téměř všichni zimní migranti a na vypuštěných rybnících se zdržují protahující bahňáci.Zato už zmizely typicky jarní kachny jako čírky nebo lžičáci, tedy až na výjimky.

 Pěnice hnědokřídlá

Vyrazili jsme 6:15 ráno. Už cestou z auta jsme před Pískem zahlédli čápa černého. Bohužel letěl kamsi a z hlavní silnice nešlo rychle sjet, tak jsme ani nemohli zastavit a prohlédnout si ho líp.
Na místě jsme jako první navštívili Vlhlavský rybník. Lovil nad ním jeden nedopělý orel mořský, zdržovala se čejka, vodouši bahenní 3 husice liščí. Vzadu zpívali skřivani a rákosník proužkovaný.

Lyska na Vrbenských rybnících. Asi sameček přinesl k hnízdu list a láskyplně ho položil na samičku

Druhým byl Hlásný rybník u Sedlece hostící celou stovku vodoušů bahenních. A rodinku čejek se 4 kuřátky! Konečně je také letos vidím! Na kůlech seděli dva rybáci obecní a na vodě plavali dva samci čírky modré. Ze stromů okolo vyzpěvovaly dvě pěnice hnědokřídlé a zpěvem na sebe upozornila i letos první žluva. Vlastně pár.

 Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis)

Při projíždění okolními venicemi jsme potkali motáka pochopa, stehlíky, a na jednom rybníčku hned dva břehouše černoocasé. Nechtěli by tu zahnízdit?

Dorazili jsme k jedné z hlavních lokalit - Bezdrevu, který je stále na nízké vodě a tedy stále hostí kromě např. orla mořského spoustu bahňáků. Vodouše tmavé, šedé, bahení, kulíky, čejky, jednoho břehouše a hejno už pestrobarevných jespáků bojovných. Bohužel si vše lze jen špatně prohlédnout kvůli neutuchajícímu větru, který nám třese s naším stativákem provizorně upevněným na stativu. Před odchodem se nám ještě ukázal mladý racek malý.

 Brhlík v hnízdní dutince

Následně míříme k Vrbenským rybníkům, kde se chceme i trochu projít. Tradičně je tu živo díky početným racčím koloniím. Jen potápky černokrké dnes neidíme. Zato na tradičním ostrůvku hnízdí kolpíci a kvakoši, v aleji už vyspěvuje lejsek bělokrký, z rákosin rákosníci a ani dnes nechybí jeden pár hoholů. Husice liščí a husy velké jsou samozřejmostí, narozdíl od cca 15 zrzohlávek.

Konopčí koupel

U Starohaklovského rybníka se nakonec moc nezdržujem. Ptáci jsou tu docela daleko, že je nutné využít stativák a protivný sílící vítr nám značně znepříjemňuje, ne-li téměř znemožňuje pozorování. Proto vidíme jen několik běžných druhů. Vynahradí nám to rybník Novohaklovský, kde se v protějším rohu schovává volavka stříbřitá. Jinak jsou tu husy, kulíci, cca 40-50 vodoušů bahenních a ozývá se rákosník proužkovaný.

 Na hrázi Vrbenských rybníků - domov lejsků bělokrkých

Na Mlýnském rybníku u Čejkovic ej nějaká technika a téměř žádné ptactvo, tak pokračujeme k Vyšatovu. Neodvážíme se přijít stativákem blíž k vodě, takže pozorujeme přes celou louku. Důvodem je přítomnost značného množství pisil čáponohých a tenkozobců opačných. 8 pisil a 18 tenkozobců! Neuvěřitelné! Ještě méně uvěřitelná jsou ale zjevně hnízda, na kterých část těchto ptáků sedí. Nejméně 3 pisily a 7 tenkozobců. No to je nádhera! Snad jsem budeme muse přijet i později, jestli tu nebudou courat dlouhonohá a křivozobá kuřátka :)
Společnost jim dělá množství racků chechtavých a asi bělohlavých, několik desítek též hnízdících rybáků obecných a hned 22 husic liščích!

 Pisila čáponohá (Himantopus himantopus)

Další zastávkou je rybník Dehtář, kam tentokrát míříme od Holubovské bašty. Jsou tu dva ostrůvky pokraté hnízdícími racky chechtavými. Mezi nimi se našlo i 5 racků malých a táta objevil jednoho nedospělého racka žlutonohého - zjevně v šatu 3. léta. Asi na 2-3 vteřiny jsme také zahlédli prolétávající 3 rybáky černé. Z bahňáků je tu asi jen 10 vodoušů bahenních, jeden šedý, ale táta vyhmátl i jednoho pisíka.

 Tenkozobci (Recurvirostra avosetta) na hnízdech. Vlevo i pisily.

Ani jsme se nenadáli a už jsou 4 odpoledne. Rozhodli jsme se obětovat návštěvu Dívčických rybníků ve prospěch Řežabince, kde už jsem několik let nebyla. Tam z rákosin zpívají rákosníci obecní a proužkovaní, vedle budníčci menší i větší, slavíci, pěnice černohlavé. Prolétl prní rorýs a ukázal se nám také luňák červený. Hladina je nízko, ale bahňáků tu moc není. Zato několik desítek hus a i s housátky. Táta zkouší nalákat na nahrávku cvrčilku říční, kterou tu prý několikrát slyšel, bohužel marně. Začíná pršet a my míříme domů, ovšem ještě se zastávkou v Tescu v Písku, protože nám došlo jídlo a pití a měli jsme vážně hlad a žízeň. Bageta s dvěma nožičkami párku to jistí.

Krásná krajina u Řežabince

Posilněni se ještě cestou stavujeme u polí a hledáme, nakonec úspěšně, bělořita šedého. Ukázali se 3, ale na dálku. navíc začalo pořádně pršet, tak jsem se ani neodvážili opustit auto. Kousek dál na pastvině sedí poštolka obecná ve společnosti oveček, nasvícená zapadajícím slunkem s kýčovitou duhou v pozadí. No to musím vyfotit. Než se nadějěme, zvedne se druhá poštolka opodál a.... sedne na tu na stromě. Ano, květen, lásky čas!

Poštolka na pastvině po dešti. Nevím, jestli se mi někdy povedla kýčovitější fotka :)

Koloběžkou ke Slatině a okolním rybníkům

Konipas horský

Dnes před 8 ráno jsem nasedla na koloběžku a vyrazila směr Slatina. Cestou jsem jela kolem meandrů Rokytky, kde táta prý tuší hnízdo ledňáčka. Místo, které popisoval, jsem našla, ale ledňáček nikde. Zato se mi ale hezky předvedli konipasi horští a jedna volavka popelavá, kterou jsem v těchto zátočinách vážně nečekala. A neohroženě dokonce šla směrem ke mně, než se rozhodla zalétnout k půdovnímu toku Rokytky, kde jsem ji pak potkala ještě jednou a nenápadně ji fotila, dívajíc se jinam. Ani neulétla.

 Volavka popelavá v meandrech

Dorazila jsem do přírodního parku Smetanka, který mi přišel v pátek, když jsme šli kolem, jak operfektní lokalita na pěnice. Vykřikoval tu slavík, jako ostatně nyní ze skoro každé křoviny, a několik pěnic hnědokřídlých. Ozývala se překvapivě i cvrčilka zelená, a kousek dál ještě jedna. Pak také druhý slavík a pár metrů od něj pěnice slavíková. Na chviličku jsem oba i zahlédla.

Volavka popelavá - druhé setkání u Rokytky

Projela jsem kolem Kyjského rybníka a od lesa kolem Pískovny k Martiňáku. Na Pískovně byli poláci velcí i chocholačky, potápky roháči a jedna nebo dvě malé. Možná více, ale jednu nebo dvě jsem určitě viděla.

Po dešti bylo všude plno šneků - hlavně ve Smetance

U Martiňáku zjevně už dodělali revitalizaci a nové túňky a ostrůvky. Bohužel je zatím vše jen holá hlína. Z rákosíčka se tu kousek ode mě ale ozývá taktéž můj letos první rákosník obecný. Ale neukáže se a neukáže. Půl vteřiny jsem ho viděla. Cestou dál potkávám ještě budníčky menší a hezkého samce strnada rákosního. Na golfovém hřišti pouze strnady obecné a golfisty.

Prohlédla jsem vše, nakonec tedy vynechávám Počernický rybník, ale mířím rovnou ke Slatině. Cestou se ozývají slavíci, pěnice, strnadi obecná a jedna nebo dvě cvrčilky zelené.
Na Slatině už plave nějaká drobotina - maličké lysky a už trochu větší potápčata roháčů. Z rákosin se na několika místech ozývají rákosníci velcí. Jeden je i hezky vidět.

 Potápka roháč s potápčaty na Slatině

Nakonec jsem se rozhodla pokračovat ještě k rybníku V Rohožníku. Tam je pár volavek popelavých, několik březňaček a z malého rákosového porostu zpívá rákosník obecný. Zato na Podleském rybníku není na hladině ani peříčko...

Zpátky už jsem jela svižněji, ostatně se blížilo poledne. Ale byl to zase hezký ptačí den :) Najeto rovných 50 km.

 Vyzpěvující rákosník velký na Slatině