Adopce Bezinky

Jak jsme uvažovali a snažili se nějakou dobu domluvit, tak jsme udělali. Jeli jsme na Pastvinu podívat se na slepičky a jednu si vybrat k adopci. Potkali jsme paní, co se o statek stará, která nám ukázala nový přírůstek - malou kravičku Nebeskou - telátko se skřípnutou páteří, proleženinami, které se snaží přimět chodit.

 Mamka hedvábnička s kuřátky

Nejdřív se postarala o to, a pak nás spolu ještě s dalšími provedla po Pastvině - ukázala ovečky, koně, ovocný les, políčko na zeleninu a různá plemena slepic, z nichž většina je těch zachráněných z velkochovů. Nakonec jsme ale došli k výběhu několika hedvábniček a slepičky, která se zrovna starala o 4 devítidenní kuřátka.

 Existuje 50% šance, že toto je naše Bezinka

Bylo nám řečeno, že je vlastně jedno, jakou slepičku adoptujem, a že můžem klidně i kuřátko, a v tu chvíli bylo rozhodnuto. Vyrali jsme si jedno ze dvou černých a dali jméno Bezinka. Které konkrétně bude Bezinka bude nejspíš vybráno později, až bude dost velké na nošení kroužku.

 Adoptovali jsme jednoho z těchto černých mrňousků

Vlastně ani nevíme, jestli jsou kuřítka holky nebo kluci. Každopádně tato zahrada je skvělý projekt a adopce výborný nápad. Za příspěvek 250 kč za měsíc si můžeme vyzvednout 20 vajíček od slepiček, které si tu žijí navolno a na pohodu. A to se mi líbí :)

 

A tu je důkaz!

Motáci stepní u Dobřichova

 Moták lužní (Circus pygargus)

Honza Studecký se činil a na poli v blízkosti svého bydličtě našel nejen 10 teritorié kalousů pustovek, ale také všechny 4 druhy motáků - pochopa, pilicha, lužního, a především - stepního. Už několik dní se tu zdržuje pták vzezření samice, což je prý podle toho, že toká, mladý samec. No a poslední dva nebo tři dny mu dělá společnost také starší hezky vybarvený samec. Tomu už se nedalo odolat. Vyrazili jsme v pondělí navečr, neb to ani nemáme daleko.
 

Dospělý samec motáka stepního (Circus macrourus)

U pole už stála skupina aut a lidí. Mladý stepák létal vysoko, kde jsem ho možná na chvíli zahlédla, ale byl vysoko až tak, že byl prakticky neviditelný. V části pole létal moták lužní a na chvíli se objevila i samice. Celý pár, paráda!

 Moták stepní (Circus macrourus) - zřejmě mladý samec

Na druhém poli jse zanedlouho zahlédla dalšího šedého motáka a tentokrát Honza potvrzuje, že to je ten tarší stepní. Na fotky je to všechno děsně daleko, ale mohli jsme si ho celkem dobře prohlédnout. I to, jak ulovil hraboše nebo prostě něco myšoidního.

 Mladý moták stepní

Jak se slunce blížilo k západu, sstále více jsme se soustředili na pustovky, které tu občas létaly kolem. Alespoň 4 ex. Pak jsme popošli kousek blíž po cestě a sledovali ze sedu, abychom moc netrčeli, a několikrát jsme mohli pozorovat i pustovčí tleskání křídly. No paráda.

Tleskající kalous pustovka

Pěší výlet ke Kyjskému rybníku

Honzův bývalý spolužák Jarda nás pozval, jeslti s ním nechcem podniknout procházku ke Kyjskému rybníku. Proč ne. Akorát nakonec ode dneška bylo povoleno scházení více jak dvou osob, tak se ani nemusíme bát, že by nám chtěl někdo něco vytýkat :)

Třešňovka

Nakonec jsme tramvají dojeli na Krejcárek (jinak vy to bylo vážně daleko taky s přihlídnutím k tomu, že sraz jsme měli asi v 17:00), kde jsme potkali Jardu a ten už nás vedl hezky lesem do kopce kolem zahrádkářské osady Na Balkánu. Dokonce jsme z jedné vyhlídky dohlédli až na náš dům v lese naproti.

Třešňovka

Pokračovali jsme do Třešňovky u Spojovací a pak k Rokytce až do Kyjí. Podívali jsme se do kostela svatého Bartoloměje, o kterém nám Jarda cestou vyprávěl, neb už tu jednou byl a přečetl si ceduli. Kostel byl starý a měl moc hezkou atmosféru, krásné malby na zdi. A u vchodu desinfekci. Paní zrovna k oltáři aranžovala čerstvé květiny.

Kostel sv. Bartoloměje

Také jsme si přečetli ceduli o kostelu a zamířili hned vedle k našemu cíli - Kyjskému rybníku. Nebylo tu až tolik lidí kolik jsem čekala, tak jsem byla příjemně potěšena. Našli jsme si místečko, kde jsme si sedli a dali si svačinu. Dokonce k nám dorazila kachní rodinka s dvanáctihlavou drobotinou, co se nehla od mamky. A labutě.

První letošní káčátka (co vidím)

Popošli jsme podél rybníka dál, směrem zpět, až k hospodě, kde si pánové dali pivo, já ledovou tříšť. Pokračovali jsme zpět po druhé straně rokytky. Cestou jsem opět zptratila mobil, naštěstí jsem ho následně našla na méstě, kde jsem ho chtěla vylovit a zjistila jsem, že mi chybí. Musel mi vypadnout v ten okamžik. Uf.
Došli jsme až k další hospodě, kde jsme se celkem zdrželi čekáním na Honzův karbanátek, takže Jarda zatím stihnul dokonce dvě piva. Pomalu se začínalo chýlit k večeru, a tak jsme se rozhodli nakonec nejít až domů pěšky, ale s Jardou zpět na Krejcárek. I tak jsme tam dorazili skoro v 21:00 a za tmy. Nedaleko ale zpíval můj první letošní slavík obecný :) Nachodili jsme 17 km.

 Kyjský rybník

Dytík u Měchenic

Včera večer se na avifu a Facebooku objevila zpráva o výskytu dytíka na poli u Měchenic nedaleko Prahy. Já si to přečetla akorát, když jsem se chystala spát. Ty jo, zrovna dytík! Zrovna bahňák! A konečně jednou něco, co není na Moravě, ale u Prahy. Hned jsem vzala telefon a volala tátovi, že tam musíme jet. Hned ráno, pěkně před prací. Tak jsme v půl sedmé vyrazili a krátce po sedmé už byli na místě. Vidli jsme na kopečku stát ptáčkaře, usilovně koukajícího do dalekohledu, s velkým foťákem v ruce, zjevně ve zcela napjatém postoji, ze kterého bylo hned patrné, že dytíka nepochybně vidí.
Zastavili jsme tedy u něho a poznali v něm Zdeňka Součka, kterého už jsme několik let neviděli.

Dytík úhorní (Burhinus oedicnemus) ležící na poli - naše nejlepší fotka...

Dytík se akorát zvednul a popoběhl po poli, byl krásně vidět osvětlen vycházejícím sluncem. Buhožel jsme zrovna vytáhli stativák, ale už ne foťák. Zanedlouho dytík zmizel na terénní vlnou, tak jsme v dostatečné vzdálenosti na okraji pole popošli na kopeček. No netušili jsme, že dytík přeběhl celé pole a zrovna je za oním kopečkem, odkud vylétl a přistál na svém původním místě. Tam si možná sedl do pole, nebo to tak vypadalo a seděl tak následující hodinu. Byla vidět jen záda a hlava, jak pozoroval okolí. Lidé na druhém konci pole, ani zastavující auta před nějakým autoservisem nebo čím, ho vůbec nevzrušovala. Asi po hodině jsme čekání na další pohyb vzdali, neb přecijen mě ještě čeká práce. Cestou k autu jsme potkali hezkého brávníka. Ten na focení spolupracoval přecijen víc.

 Drozd brávník

Do Řeže na zvonohlíka

Táta v Řeži převšírem objevil zvonohlíky. Tedy objevil... prý je tu vídá každý rok. A já na ně mám pořád nějakou smůlu. Tak jsme si s Honzou řekli, že vyrazíme na kole. Nakonec se táta přidal, tak jsme měli alespoň dobrého průvodce. První zvonohlík vybíral na zemi něco z trávy, pak zpíval na stromě, překřikován svým konkurentem odnaproti :)
Nakonec to byl podařený 38 km výlet, i se zastávkou na zmrzlinu.

Zvonohlík zahradní v zahradě

Je třeba najít dobré podium

Žehuň, Proudnice a kos horský

 Čáp bílý s kroužkem

 
Po 3 týdnech jsem plánovala jet zkontrolovat potenciálně hnízdící čejky nedaleko Žehuně. Nakonec jsme vyrazili až odpoledne s tátou a Honzou. Táta tvrdil, že někde u Mladé Boleslavi byl hlášen vodouš štíhlý. Lákalo mě se tam podívat, ale prý je to moc z ruky, a pravděpodobnost, že by se vodouš zdržel, není moc vysoká. No jak jsme ale v autě povídali, táta se najednou vyděsí: "Jé, vždyť já jedu úplně blbě!" Místo na Nymburk směřoval k Mladé Boleslavi. Už jsme byli jen asi čtvrt hodiny od voouší lokality, tak jsme se tam nakonec přeci stavili :)

Vodouš štíhlý se tedy nekonal, na rybníku Pátek jsme ale viděli dva vodouše šedé, čtyři bahenní a kulíka říčního.

 Husy velké a husice nilské - z nich jedna asi domácí forma

Později jsme se vydali směr Proudnický rybník. Na poli kousek před ním se procházel čáp bílý, zrovna když si táta stýskal, že tady někde bývali, a my je tu ještě neviděli. Na noze má také černý kroužek, čitelný až z fotky.

 Nádherně vybarvený jeřáb popelavý

Proudnici jsme vzali tentokrát netradičně z jihovýchodního konce. Vlastně jsme ani nekoukali na hladinu, jen se prošli kolem rákosin a luk. Zpívali strnadi luční, viděli jsme naše letos první bramborníčky hnědé a pak jsem zaslechla těžko zaměnitelný zpěv cvrčilky slavíkové. Zkusili jsme pustit nahrávku, což cvrčilku vyprovokovalo k pohybu a hlasitému mlaskání a proplétání se rákosem, že jsme ji nakonec asi i na dvě vteřiny zahlédli. Nedoleko od ní kvičel chřástal vodní.

 Čejka chocholatá na hnízdě

Dál na louce byla louže se dvěma kulíky, okolo níž postávalo hejno hus velkých s husicemi nilskými, kdterých jsme nakonec napočítali 6, z nichž jedna měla nápadně bílou hlavu - prý asi domácí forma. Po stejném poli o kousek dál se procházel krásný jeřáb popelavý ve svatebním šatu. Takhle pěkně vybarveného s červenou čepičkou jsem si už dlouho neprohlédla.

Letos náš první konipas luční nedaleko Žehuně

Cestou k Žehuni stavíme u dvou čejčích lokalit. První, u dálnice, kde jsem minule viděla jen při průjezdu čejky tokat, je zcela vyschlá a bez známek ptačího života. Druhá také ztratila vodu, ale zbylo ještě bahno. A jeden pár čejek. Samička po chvíli přichází blíž k nám a na kupce hlíny usedá na hnízdo :) Páru čejek dělají společnost ještě dva kulíci.

Kulící říční u louže nedaleko louže čejčí

Následně zajíždíme do Zbraně  jdem se tradičně mrknout na louku u Cidliny. V trávě běhá hejno špačků zjevně smíchané se strnady lučními. Pak zběžně projedu dalekohledem louku, a první, na co mi padne zrak, je černý pták s bílou náprsenkou, který nemůe být ničím jiným než kosem horským! Moje první pozorování v ČR!

 Leucistický kos horský (Turdus torquatus nejspíš ssp. torquatus)

Pořádně si prohlížíme znaky. Nemá výrazná kroužek kolem oka, má žlutý zobák s tmavším vrškem horní čelisti a pro pár bílých peříček nad okem hodnotíme, že jde o leucistu. Světlejší křídla by taky odpovídala, ale vypadá to, že nemá typické světlé šupinění na pocích. Po konzultací s příručkou hodnotíme, že musí jít o skandinávský poddruh torquatus na migrační zastávce. Pomalu se přibližujeme a fotíme. Asi na 30 m už se mu to nelíbí a letí někam na jinou louku. Máme obrovskou radost :)

  Leucistický kos horský (Turdus torquatus nejspíš ssp. torquatus)

Už je asi půl sedmé večer a míříme na hráz Žehuně. Není moc času na procházky, tak si jen dáme pečivo k večeři, omrknem kulíky ve výpusti, poslechneme cvrčilku slavíkovou, omrknem za jízdy pole, kde toká chudák asi opuštěná čejka (když nepočítám 11 konipasů lučních) a jedem směr Dobřichovice, kde Honza Studecký napsal o výskytu více než deseti kalousů pustovek. Už když projíždíme kolem, letí jedna pustovka kolem nás! A dokonce, neuvěřitelně, přistane na nedaleký strom, kde nám zapózuje. Paráda! Další létají dál nad polem. Nezdržujeme se až tak dlouho, jedem ještě omrknout okolní vesnice, kdyby ještě nějaká sova. Avšak neúspěšně. Domů jsme dorazili 21:45...

Kalous pustovka (Asio flammeus)

Komunitní zahrada Pastvina

Jedeme přes Vinořskou oboru, kde koloběžka místy i skáče :)

 Honza se byl včera podívat za kamarádkou do Vinoře a ta ho vzala na relativně novou - asi dva roky otevřenou komunitní zahradu Pastvina - link - kde členové pěstují zeleninu, vysázeli ovocný sad, chovají opuštěná nebo nechtěná zvířata, která spásají trávu a loukou nahrazené řepkové pole, pořádají akce atd.

Honza je poctivější sportovec než já

Jednou z věcí, kterou provozují je chov pár zajímavých druhů slepic a spousty slepic běžných, které také vykupují z klecových chovů a dají jim volnost pohybu po širém prostranství. A tyto slepičky je možno si pronajmout. Tedy... adoptovat. Za nepříliš vysoký poplatek, kterým přispíváte na slepičku, kterou vám okroužkují a kterou si pojmenujete, si můžete každý měsíc vyzvednout 20 vajíček. A víte, že jsou to vajíčka od spokojeně žijících slepiček, které k sobě mají kohouty, mohou všude běhat a volně se popelit.

 Slepička popelící se v budoucím zeleninovém záhonku.

Kromě slepiček si lze adoptovat i ovečku - a získávat měsíčně kus sýra, nebo včelí úl z ovocného sadu za půl litru medu. Tahle idea se mi děsně líbila, a tak jsem chtěla, aby mi Honza toto místo také ukázal, a tak jsme se tam dnes vydali na čumendu.

Slepička hedvábnička, která se jako jediná nějak dostala mimo zavřený hedvábniččí výběh.

Je vidět, že na farmě je hodně práce, ale hodně práce bylo už odvedeno. A některé slepičky, co tu chovají - např. tyto hedvábničky, jsou prostě úžasné. A vysoké kokrhání kohouta vtipně roztomilé.

Šťavel

Straky staví hnízdo

Můj oblíbený hmyzák - dlouhososka velká (Bombylius major) v západním světle

Stejně jako vloni, i letos přišel den, kdy se na naši zahrádku snesly straky, našly si pečlivě zalévané drobné ovocné stromky, pod kterými je odhalené bláto, a to začaly dolovat... Jen jedna, obě najednou, jak jen usilovně to jde. A nemotorným letem se zobákem plným hlíny pak odlétají kamsi, kde zřejmě staví hnízdo.
Letos byl ten den dnes. V podvečer začaly létat tak usilovně, že jsem si otevřela dveře u terásky, sedla si do nich a číhala.

Když straky viděly, že na ně na zahrádce číhám, odlétly a raději šly sbírat větve. Do pěti minut ale byly zpět, číhání nečíhání.

Než jsem se nadála, přiletěl jeden, pak i druhý hřivnáč. Hřivnáči, sojky a méně straky jsou několikrát denně pravidelnými návštěvníky mého pítka s pravidelně doplňovanou vodou k pití i koupání.
Protože jsem před otevřenými dveřmi měla pítko od sebe asi dva metry, je jasné, že se holub chvíli ostýchal, ale ne až tak dlouho, jak by si jeden mohl myslet...

 Holub chvíli podezřívavě kouká...

...ale žízeň je rozhodně silnější.

Holubi pijí úplně jinak než jiní páci - sáním.

Nakonec se portrétku nebránil.

Teď zbývá počíhat na straky. Naštěstí nemusím čekat dlouho.

Tak jsem zpět!

Pro to supr bahno, kam raději půjdu se zdviženým ocasem, ať jsem dost sexy.

Důležité je nebát se ponořit do práce.

A nabrat, co jen se do zobáku vejde.

...zvlášť když na kontrolu přijde šéfová.

Jakmile přilétla, co byla nepochybně samička, začaly na sebe straky neustále volat skřehotavým hlasem, u kterého bleskově roztáhly a zamávaly křídly. A ocas nahoru, to je důležité!

Tak já jsem zas hned zpět! 

Co dodat. Snad u stromků zbyde nějaká hlína...

Hnízdní sezóna v Počernicích

 
V půl sedmé ráno jsme i tento pátek s tátou vyrazili ptáčkovat do Počernic - alejí kolem Pískovny dozadu k rybníčkům a okruhem kolem ovocného sadu zpět. Ráno bylo chladno, i když už zjevně nemrzlo, ale sluníčko vše rychle prohřívalo a všude vrhalo krásně teplé světlo.

Hřivnáči n hnízdě

Hnízdní sezóna už je v plném proudu. Vrabci polní nahlížejí do dutinky ve starém stromu, když přilétne strakapoud, a začne jim jí usilovně vydlabávat. Vrabci vypadali, že vystrašeně seděli půl metru od strakapouda, nalepeni jeden na druhého a stále se ozývali, až se u toho celí třásli. Snad tam už neměli chudáci snůšku.

Vrabec polní

Nedaleko kos nosí hnízdní materiál do jiného stromu, pár hřivnáčů už jen doupravuje prakticky hotové hnízdo. Když v tom jsem uslyšela hlas ohlašující krutihlava. Táta zkusil přehrát nahrávku, abychom se ujistili, že je to on, a sotva z mobilu zaznělo druhé zavolání, přelétl kolem nás jak žíznivá čára krutihlav. Sedl na nedaleký strom a začal hlasový soubo s mobilem, který jsme tedy hned raději vypnuli. Vypadá to, že v těchto dnech se začínají objevovat všude, a jsem ráda, že i tu.

Krutihlav obecný (Jynx torquilla)

Pokračovali jsme k Pískovně, kde je vidět silueta asi potápky malé, labutě, poláci velcí. Na rybníku se drží mlha a slunce svítí přímo proti nám, tak se ani moc nezdržujeme prohlížením hladiny a koukáme dál po pěvcích. Zpívají a prohánějí se pěnice černohlavé, v keři asi dva metry ode mě sedí vrabec polní a vůbec si nedělá hlavu z toho, že ho fotím, naopak začne intenzivní ranní hygienu probíráním peříček.

Rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus)

Kousek dál sedí u vody volavka popelavá a už z dálky je slyšet rákosník proužkovaný. Pro nás první tento rok. Zkoušíme pouštět nahrávku modráčka, neb toto vypadá jako příhodné prostředí, ale nic. Ozývá se jen další krutihlav, jehož siluetu rozeznáváme na dalekém stromě.

Kousek od břehu potkáváme na hnízdě i lysku. Sedí a sedí, tak krásně odhalená, že to nejde ji nevyfotit. Všude lítají strnadi rákosní.

Lyska černá na hnízdě