Cesta za Brkoslavy a Divokou Šárkou

Dnes ráno jsme se byli podívat na výstavu psů do Lysé nad Labem. Bylo hnusně, sníh, déšť, prostě všude mokro a všude bahno. Po cestě zpět do Prahy najednou ale vysvitlo slunko a lákalo k vycházce. Tedy… k vyjížďce na nové koloběžce!

I Honza se těšil, že vyrazí na kole, tak jsme rychle vymysleli trasu do Pražské Ruzyně, kde byli opět hlášeni brkoslavi. V rámci urychlení a hlavně objetí centra jsme nejprve dojeli na Floru, nasedli do metra a vystoupili kousek od Brkoslavů na Nádraží Veleslavín. Našli jsme je přesně tam, kde měli být. Baculaté ptáčky s chocholkou, štěbetající na vršku stromu. Přestože už se zase stihlo zatáhnout a světlo nepřálo fotografování, pořídila jsem rychle alespoň pár dokumentačních, zatímco si Honza dal pauzu na Horalku.

Potom jsme se vydali údolím Divoké Šárky, kde ani jeden z nás už pár let nebyl, a je to škoda, krajina je to krásná. Cestou zpět jsme ještě zajeli očíhnout rybníčky ve Stromovce, ale pozorovali jsme jen kachny, slípky, lysky a racky. Ani morčáci z pondělka se asi déle nezdrželi. Ale milé překvapení byl modrý záblesk letící rovně jak přerostlá vosa přes cestu - jasný ledňáček. Jen škoda, že jen profrnknul a pokračoval kamsi přes koleje, tak jsem ani nestihla zastavit a mrknout na něj dalekohledem.

Dnes najeto 34 km.

Brkoslav severní (Bombycilla garrulus)

S ekolobkou do Hostivic

Už už jsem se další den chystala na solo výlet, ale akorát když sem se oblíkla, nasadila helmu a chtěla vyrazit, začalo pršet. Tak se předpověď naplnila. Rozhodla jsem se strávit den prací, abych si mohla udělat volné pondělí, kdy bylo hlášeno počasí mnohem příznivější. Jasno, a alespoň 10°C.
Jasno sice dlouho nevydrželo a docela foukalo, přesto jsem se ale rozhodla otestovat trasu trochu delší. Přes Petřín až na druhý konec Prahy k Hostivickým rybníkům a kolem letiště a přes vesničky pražskou Suchdolí zpět. Cestu jsem si pečlivě naplánovala do map, měla vyjít na 54 km.

Vyrazila jsem lehce po desáté. Bohužel už v centru na dlaždkách, mezi lidmi a místy, kde to příliš neznám, jsem ztratila spoustu času. Nějak mi také nedošlo, že Petřín, kde už jsem roky nebyla (ano, ostuda pražáka), je vlastně safra kopec. Bála jsem se dojezdu koloběžky, aby mě dovezla až domů, kdybych na ní hned zezačátku vyjela takový kopec, a tak jsem tlačila. Asi jsem to nezmínila předem, ale tahle kráska má dobrých 28 kg a tlačit ji do prudkého kopce není žáná radost. V kombinaci s antibiotiky, která beru na kašel, kterého už se měsí nemůžu zbavit, jsem na vrchu prvního kopce poznala, že i takové vedení koloběžky může člověku způsobit téměř infarkt.
A k mé nelibosti akorát začalo bít poledne.

Kolem v ovocných sadech poletovaly sýkorky a další pěvci, ale neměla jsem moc energii na ně koukat.

Dalším problémem se ukázal být můj rychle se vybíjející mobil, který je značně vybíravý, co se týče nabíjecích kabelů. Vzala jsem jiný než včera, který sice funguje, ale nedrží moc pevně a vypadne po přejetí každého hrbolu. Tenhle drží, jenže, jak se ukázalo, nenabíjí. Tudíž navigaci mám puštěnou, mobil zhasnutý, a když se ztratím, zapnu ho a rychle mrknu. Baterka ale stále mizí tempem cca procento až dvě na kilometr, tak jsem mírně nervozní.

  Inokim na Petříně

Za Petřínem jsem najela do vyprázdněné Ladronky a zenedlouho už jsem byla z Prahy venku.

Jako první jsem navštívila Břevský rybník. Na první pohled se zdálo, že až tolik ptactva nehostí - jen pár březňaček, lysek a poláků. Druhý pohled ale naproti odhalil padlý strom, který sloužil jako odpočívadlo pro cca 20 volavek popelavých a pár kormoránů. A nakonec jsem zahlédla i 2-3 páry čírek obecných, mé první letošní pozorování. Objela jsem tedy rybník i lesíkem z druhé strany, abych se pokusila čírky vyfotit. Mám s sebou ale jen kompaktní foťák a fotky se příliš nezdařily. Čírky se přecijen držely daleko a v příšeří, které vládlo, se na fotce objevily jen přirozmázlé fleky.

Následně jsem tedy jela dál, k rybníku plném lysek a chocholaček, u kterého konečně na chvilku vysvitlo slunko. Neváhala jsem toho využít na fotku koloběžky a občerstvení v podobě čaje a bábovky, které jsem si velice chytře vzala s sebou. Moc jsem se ale nezdržovala, i přes objevivší se sluníčko jsem začánala být trochu promrzlá.

Lesem jsem pak projela ještě ke 3. rybníku, kde nebylo prakticcky vůbec nic, jen hezká krajina a bubnování strakapoudů a vsadila bych boty, že i datla.

Hostivické rybníky

Celé mé výletování se protáhlo víc, než bych čekala, a tak bylo na čase otočit se a zamířit zpět směr Praha. Projela jsem kolem Ruzyňského letiště, kde jsem potkala velké hejno strnadů obecných s pár konopkami, vyplašila pár koroptví a zahlédla letos prvního skřivana ve společnosti asi 30 zajíců.
Cesta, kteoru jsem tu našla, mezi poli, byla moc hezká. Bohužel krátce na to mě už čekaly silnice a úspěšně jsem se trochu ztratila. Když jsem zjistila, kudy přejet Evropskou, svištěla jsem dál.

Za Přední Kopaninou jsem najela na cyklostezku v lese, která byla spíše stezkou pěší, než cyklo, ale alespoň jsem svoji jakože terénní koloběžku trochu otestovala. Zvládla to na výbornou :)

Bohužel stav baterie na mém mobilu se nepříjemně blížil 15 % a já to měla ještě tak 25 km domů. Pořádně jsem tedy nastudovala mapu, a zapamatovala si všechny tři cyklostezky, po kterých mám jet, než se dostanu do známých míst ke Stromovce. Bohužel, kde a jak se na ně napojit není tak triviální v terénu zjistit, tak musím mobil ještě občasně zapnout. Zatím se přepnul do nějakého echt úsporného režimu.

Při projíždění částí vesnice s poetickým názvem Černý Vůl, míjím dva rybníky, u kterých už kvůli tomu, že je po třetí hodině, baterce v mobilu a tomu, jak jsem zmrzlá, ani nechci moc zastavovat. Ale jak přojíždím, vidím 10 m od sebe jasného samečka hvízdáka! No to mi nedá. Zastavuji, beru foťák a notnou chvíli se ho snažím zvěčnit při proplouvání sice kousek ode mě, ale za hustým křovím.

Pak už mířím domů, jak rychle to jde. Přes Únětice, Suchdol až konečně k Vltavě. U Stromovky se nezastavuju, ale v jedné zátoce jsem si všimla páru morčáků velkých, tak se ještě neúspěšně snažím o foto.

Nevím jak, ale cesta se mi nakonec z 54 km protáhla na rovných 70. No, alespoň dobrý test výdržě koloběžky :) A přesně při mém dojezdu zmizela z ukazatele baterie předposlední čárka. Takže jsem ji ještě nevyždímala úplně. To jsou dobré zprávy. A nějakým zázrakem to zvládnul i mobil. Dojela jsem s přesně 1 %  :)

Hvízdák euroasijský (Anas penelope)

Inokim OX Super!

Schylovalo se k tomu posledních pár měsíců, kdy mě napadlo, vlastně ani přesně nevím, jak, počídit si elektrokoloběžku na výlety za ptáčky apod. Hledala jsem na internetu, srovnávala modely, poslouchala recenze, a zanedlouho se vynořil model, který mi učaroval.
Inokim OX Super s parádním designem, krásným dojezdem teoreticky až 100 km, a odpružením, díky kterému může zdolat kdejaký terén. Nevýhodou je jen vyšší hmotnost, a bohužel taky vyšší cena.
Nechávám si to tedy dlouze projít hlavou, ale ani po prá měsících mé nadšení nepolevuje, a tak jdu do toho. Akorát před začátkem jara, kdy se kolobka na ptáčky bude hodit :)

První výlet se mnou absolvoval Honza na kole. Najdřív jsme vyšlápli. Ehm, tedy on, já se vezla, kopec do Čakovic za kamarádkou, které jsme slíbili pomoct přestěhovat stůl. Následně se k nám přidala kamarádka též na kole, a jela s námi dál do Počernic a ke Slatině. Žádné ptačí žně se nekonaly, jen pár běžných druhů, ale podařilo se mi otestovat koloběžku, na které se jede výborně, při jejích prvních 45 km.

 

V Letňanech

Husy na Třeboňsku

Husy na rybníku Služebný

Na Služebném rybníku na Třeboňsku byla viděna husa krátkozobá. Díky této zprávě jsme se s tátou rozhodli vyrazit na výlet. Kromě husy krátkozobé jsem se těšila i na hejna hus obecně. První zastávka byla u Horusického rybníka, kde jsme natrefili na hejno morčáků velkých.
Dojeli jsme k rybníku, prostřídali se u prohlídky hladiny stativákem, ale nic. Tedy, hus spoustu - velkých, tundrových, běločelých - ale žádná připomínající krátkozobou. Nebo třeba bernešku. Ta tu taky někde v okolí je.
Už jsme se chystali přesunout se na jinou lokalitu, když se táta rozhodl zajet po hrázi ještě dál a kouknout se z jiného úhlu. Popojeli jsme, a vidíme trojici ptáčkařů. Než stihneme vystoupit, už vidím povědomé tváře!
Milan Frencl, Vašek John, který mě vítá s "No to je už let!" a Honza Studecký. Jsou tu ze stejného důvodu. Tak připojíme náš stativák do řady a prohlížíme hladinu, než Honza zvolá, že má husu malou. Notnou chvíli se nás ostatní snaží nanavigovat na naši pozici a nastaví na ni dva stativáky. Bohužel kromě toho našeho, který je zdaleka jediný, na který dosáhnu. Příště si s sebou budu brát stoličku!
Nakonec ji ale najde i v našem a chvíli si ji tak můžeme všichni s radostí prohlížet. Husa krátkozobá se ovšem nekoná, a tak se přesunujeme dál.

 Husy velké (Anser anser)

Občas v poli potkáme už spárované husy velké, než narazíme i na další hejno v poli u Bošileckého rybníka. Tady je o poznání méně hus tundrových, ale ostatních i tak dost. Ale žádná zvlášnost. Tedy kromě husy velké se žlutým límcem s kódem PAAX.
Přesunujeme se tedy od rybníka k nedalekému poli. Z první pozorovatelny nic, tak se po silnici opatrně posunujeme na kopeček, který je navíc hejnu o poznání blíže. Jdeme pomalu, opatrně, nedíváme se na ně, ale stejně to nevydržely. Hejno se zvedá a popolétá kousek dál v rámci stejného pole, ale bohužel za horizont. Zůstaly jen husy velké, které byly nejblíž.
Čas plyne rychle, a nakonec se, spíš než lovit někam kus na jih bernešku, rozhodujeme vrátit ke Služebnému rybníku a ještě jednou zkusit štěstí. Tentokrát jsou husy na poli. Honza hlásí opět svoji husu malou, snad prolétající a ozývající se lindušku horskou, ale jinak nic. Já jsem smutná, že se mi nepovedlo vidět alespoň čejky a ideálně kulíky zlaté, kteří jsou teď hlášení z polí po celé republice. Jen to ale dořeknu, jsem upozorněna, ať se podívám na oblohu. A tam 28 čejek! Jé, to mám radost. Z čejek vždy. A letí s nimi i několik špačků. Opět pro mě letos prvních.
Rozloučíme se ještě posledním pohledem na hladinu, kde zaznamenáváme pár hoholů, a vyrážíme směr Praha. Dokonce i s pasažérem navíc, Vašek mění auta, my jeden určitě do Prahy, tak jsme praktičtější odvoz.

Husy u Bošileckého rybníka

Divoká Šárka

Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes)

V Dejvicích už několik týdnů pobývá hejnko brkoslavů a díky němu prakticky nepřetržitě také hejko fotografů a ptáčkařů. Místní celebrity už dokonce stihly pojmout podezření, že jejich rodiny sleduje houf paparazzi. A kdo není celebrita, ten se jen podivuje, co se to tu najednou děje, že je tu stále takových fotografů.
Nedalo se nic dělat, a také jsem do Šárky vyrazila. Akorát už celkem pozdě, kdy jeřebiny v ulici byly už celkem ozobané. Potkala jsem paní ptáčkařku a hodinu jsme sledovaly spolu, než jsem se musela vrátit do práce, s nepořízenou. Kolemjdoucí starší místní paní se zajímala, co to tu pořád pozorujeme a zasvítilo jí v očích, když jsem zmínila ptáky. Ptala se, jestli tu teď jsou, ale musely jsme ji zklamat.

Hýli obecní (Pyrrhula pyrrhula)

Svůj druhý pokus jsem vykonala chytřeji, ráno o víkendu, kdy jsem měla více času. Nechtěla jsem jen lidem zírat do zahrad a protože jsem brkoslavy hned neviděla, obešla jsem alespoň blok domů. Na jeho konci vidím proti sobě fotografa, jak zaměřuje něco v korun stromů přímo mezi námi. Zvonka. Opatrně jsem obešla strom, abych ho nevyplašila - tedy zvonka - a pustila jsem se s panem fotograem do řeči. Klábosili jsme asi třičtvrtě hodiny, když slyším jemný zvonivý hlas a obrátím zrak k obloze, kde letělo hejnko, co snad nemohlo být nic jiného, než brkoslavi. Letěli však kamsi v dál. Pronásledovali jsme je ještě přes parčík, na jehož konci ale nadobro zmizeli. Dala jsem panu fotografovi, který už byl na cestě domů, sbohem, a vydala jsem se dál směrem, kam ptáci letěli. Třeba potkám jeřabinu a budu mít štěstí. A nebo uvidím jiné ptactvo. Co už.

Na co tak koukáš?

Udělala jsem si hezkou procházku krajem lesa a potkala pár dlasků, a co mi udělalo zvlášť radost, po dlouhé době i hejno hýlů. Nebyli příliš plaší, když jsem se vyškrábala do stráně, abych je mohla fotit po světlu. Nakonec i zvědavě přilétli trochu blíž a cpali se semínky na stromě. Krásné setkání :)

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)

Cestou dál jsem potkala ještě tři honící se strakapoudy. Z lesa se ozývalo strakapoudí bušení odevšad. Tak jsem si neodpustila pár fotek.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Cesta zpět mě vyvedla z lesa, pokračovala jsem podle zástavby. Z pár stromů po cestě jsem slyšela volání žluny, tak jsem se ji snažila najít a vyfotit. Procházeli kolem mě pejskaři, když jeden pán zastavil a ptá se: "Slečno, co to tam fotíte?".
Já: "Žlunu."
"A nevíte, já bydlím kousek odtud, a u nás v ulici už pár týdnů chodí spousta lidí s foťáky, že snad na nějaké ptáky..."
"Aha, no, já tam taky zrovna byla... to jsou brkoslavi, jsou v Čechách celkem vzácní."
"Jakže, brkoslavi? To si budu muset najít, co je to za ptáky. Brkoslavi..."

A s tím se rozloučil :D

Strakapoud velký (Dendrocopos major)