Jasno sice dlouho nevydrželo a docela foukalo, přesto jsem se ale rozhodla otestovat trasu trochu delší. Přes Petřín až na druhý konec Prahy k Hostivickým rybníkům a kolem letiště a přes vesničky pražskou Suchdolí zpět. Cestu jsem si pečlivě naplánovala do map, měla vyjít na 54 km.
Vyrazila jsem lehce po desáté. Bohužel už v centru na dlaždkách, mezi lidmi a místy, kde to příliš neznám, jsem ztratila spoustu času. Nějak mi také nedošlo, že Petřín, kde už jsem roky nebyla (ano, ostuda pražáka), je vlastně safra kopec. Bála jsem se dojezdu koloběžky, aby mě dovezla až domů, kdybych na ní hned zezačátku vyjela takový kopec, a tak jsem tlačila. Asi jsem to nezmínila předem, ale tahle kráska má dobrých 28 kg a tlačit ji do prudkého kopce není žáná radost. V kombinaci s antibiotiky, která beru na kašel, kterého už se měsí nemůžu zbavit, jsem na vrchu prvního kopce poznala, že i takové vedení koloběžky může člověku způsobit téměř infarkt.
A k mé nelibosti akorát začalo bít poledne.
Kolem v ovocných sadech poletovaly sýkorky a další pěvci, ale neměla jsem moc energii na ně koukat.
Dalším problémem se ukázal být můj rychle se vybíjející mobil, který je značně vybíravý, co se týče nabíjecích kabelů. Vzala jsem jiný než včera, který sice funguje, ale nedrží moc pevně a vypadne po přejetí každého hrbolu. Tenhle drží, jenže, jak se ukázalo, nenabíjí. Tudíž navigaci mám puštěnou, mobil zhasnutý, a když se ztratím, zapnu ho a rychle mrknu. Baterka ale stále mizí tempem cca procento až dvě na kilometr, tak jsem mírně nervozní.
Inokim na Petříně
Za Petřínem jsem najela do vyprázdněné Ladronky a zenedlouho už jsem byla z Prahy venku.
Jako první jsem navštívila Břevský rybník. Na první pohled se zdálo, že až tolik ptactva nehostí - jen pár březňaček, lysek a poláků. Druhý pohled ale naproti odhalil padlý strom, který sloužil jako odpočívadlo pro cca 20 volavek popelavých a pár kormoránů. A nakonec jsem zahlédla i 2-3 páry čírek obecných, mé první letošní pozorování. Objela jsem tedy rybník i lesíkem z druhé strany, abych se pokusila čírky vyfotit. Mám s sebou ale jen kompaktní foťák a fotky se příliš nezdařily. Čírky se přecijen držely daleko a v příšeří, které vládlo, se na fotce objevily jen přirozmázlé fleky.
Následně jsem tedy jela dál, k rybníku plném lysek a chocholaček, u kterého konečně na chvilku vysvitlo slunko. Neváhala jsem toho využít na fotku koloběžky a občerstvení v podobě čaje a bábovky, které jsem si velice chytře vzala s sebou. Moc jsem se ale nezdržovala, i přes objevivší se sluníčko jsem začánala být trochu promrzlá.
Lesem jsem pak projela ještě ke 3. rybníku, kde nebylo prakticcky vůbec nic, jen hezká krajina a bubnování strakapoudů a vsadila bych boty, že i datla.
Hostivické rybníky
Celé mé výletování se protáhlo víc, než bych čekala, a tak bylo na čase otočit se a zamířit zpět směr Praha. Projela jsem kolem Ruzyňského letiště, kde jsem potkala velké hejno strnadů obecných s pár konopkami, vyplašila pár koroptví a zahlédla letos prvního skřivana ve společnosti asi 30 zajíců.
Cesta, kteoru jsem tu našla, mezi poli, byla moc hezká. Bohužel krátce na to mě už čekaly silnice a úspěšně jsem se trochu ztratila. Když jsem zjistila, kudy přejet Evropskou, svištěla jsem dál.
Za Přední Kopaninou jsem najela na cyklostezku v lese, která byla spíše stezkou pěší, než cyklo, ale alespoň jsem svoji jakože terénní koloběžku trochu otestovala. Zvládla to na výbornou :)
Bohužel stav baterie na mém mobilu se nepříjemně blížil 15 % a já to měla ještě tak 25 km domů. Pořádně jsem tedy nastudovala mapu, a zapamatovala si všechny tři cyklostezky, po kterých mám jet, než se dostanu do známých míst ke Stromovce. Bohužel, kde a jak se na ně napojit není tak triviální v terénu zjistit, tak musím mobil ještě občasně zapnout. Zatím se přepnul do nějakého echt úsporného režimu.
Při projíždění částí vesnice s poetickým názvem Černý Vůl, míjím dva rybníky, u kterých už kvůli tomu, že je po třetí hodině, baterce v mobilu a tomu, jak jsem zmrzlá, ani nechci moc zastavovat. Ale jak přojíždím, vidím 10 m od sebe jasného samečka hvízdáka! No to mi nedá. Zastavuji, beru foťák a notnou chvíli se ho snažím zvěčnit při proplouvání sice kousek ode mě, ale za hustým křovím.
Pak už mířím domů, jak rychle to jde. Přes Únětice, Suchdol až konečně k Vltavě. U Stromovky se nezastavuju, ale v jedné zátoce jsem si všimla páru morčáků velkých, tak se ještě neúspěšně snažím o foto.
Nevím jak, ale cesta se mi nakonec z 54 km protáhla na rovných 70. No, alespoň dobrý test výdržě koloběžky :) A přesně při mém dojezdu zmizela z ukazatele baterie předposlední čárka. Takže jsem ji ještě nevyždímala úplně. To jsou dobré zprávy. A nějakým zázrakem to zvládnul i mobil. Dojela jsem s přesně 1 % :)
Hvízdák euroasijský (Anas penelope)
No comments:
Post a Comment