Schůze SVOB

9.-11. října 2009

Už třetím rokem se konala podzimní členská schůze bahňákářské skupiny, ale teprve druhá, které jsem se účastnila. Akce začala v pátek večer v terénní ornitologické stanici na Velkém Tisém. Lidí se scházelo stále víc a víc, ale někteří zase v sobotu večer odjeli, protože nebylo dostatek místa. V pátek večer jsme sledovali promítané fotky z cest ostatních členů a popíjeli výborný burčák. V sobotu dopoledne jsme vyrazili do terénu, pokusit se najít nějaké ty bahňáky nebo alespoň jiné zajímavé ptáky. Při první zastávce jsme z bahňáků viděli pouze čejky a mezi nimi nějakého jiného bahňáka, kterého však na tuto vzdálenost nebylo možné spolehlivě určit. Nad hladinou létal orel mořský a po neúspěšném pokusu vyhnat chřástaly vodní ozývající se ze křoví na volné prostranství jsme se přesunuly kousek dál po břehu rybníka, abychom měli lepší výhled na ostrůvek, kam si sedl i lžičák pestrý. Celé hejno čejek i s bahňákem se vzneslo a v tu chvíli bylo možné ho určit jako kameňáčka pestrého! Když dosedl zpět na ostrůvek, mohli jsme si ho dlouze prohlížet. Jaká smůla, že jsem foťák nechala na stanici. Nápadné světlé lemy per na křídlech nám naznačily, že půjde o mladého ptáka. Na Záblatském rybníku jsme žádného bahňáka nenašli, zato jsme objevili devět hvízdáků euroasijských a nějaké kopřivky. U Bošileckého rybníka se v rákosí hemžili tři bramborníčci černohlaví, ale hladina byla téměř prázdná. Pěkné bylo ovšem pozorování zrzohlávky rudozobé zde a ostralky štíhlé na Horusickém rybníce. Tam mezi husami velkými plavalo i pět polňaček a na ostrůvek za rohem si sedlo obrovské hejno bahňáků, z nichž převážnou většinu tvořila skupina více než devíti set čejek. Doprovázejících asi třicet bahňáků jsme si však neprohlédli, protože celé hejno se nečekaně zvedlo. Ti bystřejší z nás brzy našli příčinu - pod hejnem létal sokol stěhovavý. Ten ale brzy zmizel a bahňáci se přesunuli do vzdálené a nepřístupné část rybníka. Zůstali jen dva kulíci píseční a jeden asi jespák obecný.

Večer jsme si po schůzi promítali další zajímavé a krásné fotky či videa ze Skandinávie apod. Ráno jsme se po částech rozešli či rozjeli pryč. Kameňáček už na rybníce nebyl, zato jsme ale viděli nejméně devět, i když pravděpodobně spíš deset orlů mořských nad Horusickým rybníkem.
Víkend strávený se skvělými lidmi podobných zájmů dost rychle utekl, a tak nezbývá než se těšit na příští rok.

Anglie: Vange Marshes

Poslední volnou neděli v Anglii jsem se rozhodla strávit v nějaké ptačí rezervaci. Vybrala jsem si Vange Marshes nedaleko East Tilbury. Opět jen třičtvrtě hodinka vlakem a pár minut pěší chůze (tentokrát jsem si nezapomněla pečlivě opsat návod na cestu) a byla jsem na místě. Přestože v Londýně téměř každý den prší, tady byla země úplně suchá a rozpraskaná. Potkala jsem pouze jednoho pejskaře, jinak ale byla rezervace úplně prázdná, což mě vcelku potěšilo, protože po třech týdnech strávených v Londýně mám už lidí opravdu pokrk. Byl krásný slunečný den a já procházela pěšinkou mezi rákosím a naslouchala hlasům sýkořic vousatých. Došla jsem až k místu, kde byla pěšinka zatarasená dřevěnou stěnou s otvory pro pozorování ptáků. Bylo evidentní, že vody tu normálně bývá mnohem víc. Teď se ale bohužel stáhla více dozadu, takže všichni ptáci byli celkem daleko. Trochu mě ale zklamal jejich nízký počet. Byli tu jen nějací racci chechtaví, volavky popelavé, asi tři čejky a jeden pisík. Vtom jsem ale viděla přeletět tenkozobce nad rákosem na druhém břehu mokřadu. Zjistila jsem, že cest je tu víc a vedou ke druhému, mnohem hustěji osídlenému jezírku. To bylo od cesty bohužel ještě dál a více jsem se přiblížit nemohla, tentokrát kvůli potoku. Zátoka, do které jsem pořádně neviděla byla pravděpodobně plná racků chechtavých. Občas jsem viděla i jiného racka. Měl poněkud tmavší křídla a podle velikosti bych ho odhadla na racka mořského. Mezi bílými těly racků docela zanikala čtveřice husic liščích.Nechybělo tu několik tenkozobců a pár čejek. Když se ale najednou zvedlo celé hejno, odhadla jsem jejich počet zhruba na 150 - 200. Na hladině byly nejčastější slípky a také nějaké kachny, na tu vzdálenost šlo jen těžko odhadnout jaké, ale myslím, že alespoň některé byly kopřivky. Zahlédla jsem i menší hejnko břehoušů černoocasých a mezi nimi nějakého menšího bahňáka. Po tom co vzlétl jsem se ujistila, že je to opravdu vodouš kropenatý. Na kůlu seděl rybák obecný a za ním si křídla sušil jediný kormorán. Kolem potůčku poletovali konipasi bílí, mladý stehlík. Cestou zpět jsem ještě vyfotila hejnko špačků hodujících na ostružiní. Posledním, co jsem viděla, nebyl pták, ale moje první zmije obecná. Slunila se na pěšince přímo přede mnou a já si jí všimla až když se se syčením rychle plazila pryč.

Anglie: Cliff Pools

Druhý víkend strávený v Londýně už je tady, a tak rychle plánuju nějaký výlet za ptactven. Rozhodla jsem se navštívit rezervaci RSPB nazvanou Cliff Pools, prakticky na stejném místě jako East Tilbury, akorát na druhém břehu Temže. Po menším zmatku, ze kterého nádraží mi tam vlastně jede vlak, jsem se úspěšně dopravila na místo - do stanice Higham, vzdálené asi 5 km od rezervace. Na pomalém internetu se dalo zjistit, že do vesnice Cliff vedle rezervace jede autobus. Jak jsem ale zjistila na zastávce, v sobotu jede jen třikrát denně a dnes - v neděli - ani jednou. Takže pěšky. Nebylo by to až tak strašné, kdybych alespoň měla mapu. Takhle jsem se orientovala jen podle toho, co jsem si zapamatovala z internetu a doslova podle Slunce. Nikoho, koho bych se mohla zeptat na cestu jsem nikde neviděla. Našla jsem ale pěší stezku, která vypadala dost nadějně, než se ukázalo, že je slepá. POblíž posledního rozcestí jsem ale potkala lidi, kteří mi ochotně poradili, kudy do Cliff. Potom už se stačilo zeptat náhodných a vzácných kolemjdoucích jen dvakrát a byla jsem na místě. Bez mapy se tady cestuje opravdu špatně, protože tady nemají žádné ukazatele směru a dokonce ani vesnice nejsou označeny jménem! Jediné značky (mě pramálo nápomocné) jsou tu názvy silnic a upozornění, že pěší stezka je opravdu pěší stezka! Nicméně jsem asi po dvou hodinách pěší chůze a zmatku jsem opravdu dorazila do rezervace Cliff Pools. Jde vlastně o několik menších jezer v těsné blízkosti řeky, do které ale neústí. RSPB, místní ptačí organizace rezervaci hezky oplotila tak, aby se dovnitř dostali pouze chodci, označila ji naučnou tabulí, mapou a přidala několik letáčků. Vydala jsem se po hezké pěšnce vyšlapané mezi hustými keři a po obou stranách jsem měla jezera. Nejhojnějšími obyvateli byly lysky, potápky malé, poláci chocholačky, poláci velcí, několik bernešek velkých a na první pohled nápadná asi desítka volavek stříbřtých. V dáli byli vidět i čejky, vodouši rudonozí a ještě nějaký větší bahňák, možná vodouš tmavý. Jak jsem procházela dál po břehu, objevila jsem skupinku čtyř lžičáků pestrých. Vysoké tóny a trhavý pohyb křídel mě upozornily na vyplašeného pisíka a o kousek dál proletěl stejným směrem kulík říční. Potom mě docela daleko upoutalo prudké potopení nějakého ptáka na hladině. Bylo tu několik potápek malých, ale tohle se zdálo být větší. Chvíli jsem se dívala tím směrem, dokud se na hladině neobjevila krásná kachnice kaštanová. Po cestě kolem jezera jsem kousek před sebou uviděla divokého králíka. Byl ale rychlejší než já s foťákem a zmizel ve křoví. Později se ukázalo, že trávník vedle cesty je doslova zamořen králičím trusem a co chvíli je přímo uprostřed pěšinky vyhrabaný vchod do nory. Později se mi ukáže pěvuška modrá, hejnko stehlíků a zvonků, straka a kosi. Projdu kolem ostrůvku, kde sedí u hnízd a mláďat v prachovém šatu dospělí racci chechtaví. Ostrůvek s nimi sdílí i dvě čejky a dva ústřičníci. Když jsem se dostala zpět na parkoviště, kde začala moje okružní cesta, podívala jsem se na mapu oblasti. Zdá se, že jsem sice obešla tři jezera a do doslších dvou nahlédla, ale celá rezervace je nejméně dvakrát tak velká. Hned vedle mapy byla tabulka, kam lidé mohou zaznamenávat svá pozorování. Ach jo, těch 400 tenkozobců, husice liščí a další ptáci, které jsem nebyla schopná podle anglického názvu identifikovat se nejspíš zdržují v té druhé části rezervace. Bohužel už nemám tolik času a musím pomalu zpět na vlak. Ještě se mi ukáží husy velké a poštolka, pak už se ale opravdu loučím. Spokojená sama se sebou, jak si krásně pamatuju cestu si zvesela vykračuju a sebevědomí mi stoupne až natolik, že se kousek před cílem odhodlám vyzkoušett zkratku. Cesta ale trvá podezřele dlouho a já nemám pocit, že se napojuje na tu, kterou jsem přišla. Konečně se objevily nějaké budovy, ale skoro se mi ani nezdá, že je to Highham. Dorazila jsem na rozcestí, které až nepříjemně připomínalo místo, kde jsem se poprvé ptala na cestu. Ale ne! Takže vůbec nevím, kde jsem. Odhadla jsem tedy směr, kterým bych se měla vydat a který mě zavedl na travnatou pěšinku uprostřed ničeho. Potkala jsem tu jedině další čtyři králíky, než jsem došla ke kolejím, které jsem určitě neměla přejít. Už trochu unavená z toho věčného bloudění jsem se otočila a vydala se zpátky. Naštěstí sem narazila na běžce, který mi naznačil směr. Už jsem nic neriskovala a pěkně se vrátila zpět tou cestou, kterou jsem považovala za zkratku a pak vyrazila po silnici, po které jsem přišla, až na to, že mi taky vůbec nebyla povědomá. Na jejím konci se naštěstí objevil Higham - konečně. Na mostě přes koleje jsem potkal posledního zmateného králíka, kterého jsem i stačila vyfotit. Pak jsem si ale všimla, že má nejspíš něco s očima, proto tak bloudí. Zkusila jsem ho tedy zahnat ze silnice někam do křoví a nasedla na vlak.

Anglie: East Tilbury

Minulý víkend jsem odcestovala do Londýna na čtyřtýdenní jazykový kurz, abych si zlepšila angličtinu. Rozhodla jsem se využít volného času o víkendu a uposlechnout radu zdejšího časopisu Birdwatch, který mě nasměroval do vesnice East Tilbury, nedaleko Londýna, kde je na bahnitém břehu Temže údajně možné spatřit nějaké protahující bahňáky. Jen tři čtvrtě hodiny vlakem a další tři čtvrtě hodiny pěší chůze trvala cesta k Coalhouse Fort, kde jsem vytáhla dalekohled a vrhla se do bahen. Je pravda že podél břehu sice vedla krásná suchá cesta, ale na můj dalekohled 10x50 byla její vzdálenost od vody příliš velká, naž abych si mohla ptáky dobře prohlédnout. Snažila jsem se pokud možno našlapovat na vegetaci, abych se úplně nezaprasila, ale touha po fotce alespoň jednoho z asi deseti břehoušů černoocasých byla silnější. Nad hlavou mi kroužilo překvapivě málo racků chechtavých, občas přelétl i nějaký větší - soudím, že zřejmě racek středomořský. Jediným dalším příbuzným, kterého jsem spatřila byl racek mořský - skutečně obrovští ptáci si bohužel sedli vždy až těsně k vodě, takže mě od nich dělila vzdálenost mnoha desítek metrů, které zabralo bahno při odlivu. Jednoznačně nejpočetnějšími ptáky tu byli tenkozobci. Neměla jsem chuť je počítat, ale jejich skupinky se táhly až kam jsem dohlédla, rozhodně jich bylo několik set. Občas se mezi nimi objevilo i něco jiného, jako třeba hnědý bahňák spíš většího vzrůstu, který byl ale bohužel docela daleko a zastrčil si zobák pod peří. Při snaze o bližší určení jsem uvízla v bahně, a potom už jen matně rozeznávala obrysy svých bot. Jak jen jsem se mračila na birdwatchera kráčejícího po suché cestě se stativákem na ramenou! Nicméně bahňák se pohnul a já už si mohla být jistá, že je to koliha malá. O chvíli později se ukázala i koliha velká, až na pokraji možností mého dalekohledu, ale o jejím dlouhém zobáku nebylo pochyb. Zatímco jsem se brodila blátem, postupně jsem se přibližovala k ostrůvku trávy, který k odpočinku využily husice liščí. Až po nějaké době se mi mei stébly trávy podařilo zahlédnout i černobílé peří ústřičníka. Když s druhou hodinou začal příliv, usadila jsem se na trávě a snažila se trochu odbahnit. Kolem mě létaly konopky, na svůj přílet mě hlasitě upozornila další koliha malá a bůhví kde se vzali další ústřičníci. Během hodiny přišla voda až ke mě, zatímco jsem pozorovala potápějící se kormorány. Pomalu jsem se chystala k odchodu. Tou dobou jsem však ještě netušila, že v Londýně několikrát opět úspěšně zabloudím, takže mi cesta domů potrvá čtyři hodiny...

26. července 2009

Dominikánská republika

2009, Punta Cana 

Galerie ZDE

S konce dubna jsme se vypravili do Karibiku. Spolu s Haiti leží Dominikánská republika na ostrově Hispaniola. Byla to původně Španělská kolonie, takže se zde mluví převážně Španělsky. 25. dubna jsme z Ruzyně odlétli na letiště Punta Cana. Překvapilo nás tím, že letištní budova většinou neměla stěny, ale jen dřevěné sloupy držící střechu z palmového listí. U letiště létá spousta rorýsů kubánských s bílým kostřecem, tyran šedý, vysoko na obloze krouží několik kondorů krocanovitých a přelétne také fregatka vznešená. Jakmile jsme se ubytovali v obrovském luxusním hotelu s rozsáhlými udržovanými zahradami, šli jsme se podívat k moři. Tady přišlo trochu zklamání. Polovinu kufru nám zabraly ploutve a šnorchly, ale vypadalo to, že zde žádné korály nejsou. A ještě ke všemu tu byl vymezený úzký prostor pro plavání, aby nás mimo něj nesrazily motorové čluny. Protože se tedy zdálo, že u moře bude nuda, naplánovali jsme si velký počet výletů.

Druhý den jsme ráno vyrazili obhlédnout zahradu. Napříč celým pozemkem se k naší radosti táhne několik desítek metrů široký pruh neudržované divočiny. Zde objevujeme drozdce mnohohlasého, schovanou volavku zelenavou, přelétá volavka tříbarvá. Na větvích sedí holoubek vrabčí a hrdlička karolínská, kukačka ani, endemitní datel haitský, stejně tak endemitní brkoslavec palmový a taktéž tangara hispaniolská. Kousek dál sedí v dálce žlutočerný trupiál karibský a poblíž zpívá svojí jednoduchou písničku banakit americký. Na chvíli přilétli také poměrně velcí převážně zelení papoušci amazoňané haitští (také zdejší endemité). Odpoledne jsme podnikli dlouhou vycházku po pláži, ale nevzali jsme dalekohledy, což byla chyba. Přilétl velký rybák s velkým oranžovočerveným zobákem a střemhlav zajel pod vodní hladinu, aby se pokusil ulovit nějakou tu rybku. Podařilo se nám ho určit jako rybáka královského.

Třetí den jsme tedy vyrazili na celodenní výlet "Karibské safari". Přijely pro nás jakési autobusy bez oken asi pro dvacet lidí. Dlouho jsme jezdili po zdejších často dost křivolakých cestičkách a prohlíželi si zdejší krajinu a vesnice. Navštívili jsme místní školu, shlédli jsme názornou ukázku pěstování a výroby zdejšího kafe a kakaa. Celou dobu jsme ale nevydrželi dávat pozor, protože jsme stáli v zahradě, kde nás upoutalo ještě něco. Na ostnatém drátu tu seděl kolibřík! A jak jsme si ho prohlíželi, přilétli další dva, kteří sváděli jakýsi vzdušný souboj. Jen to kolem nás bzučelo a každou chvíli jsme slyšeli plesknutí, jak do sebe naráželi křídly. Pak se mi naskytla příležitost vyfotit jednoho z nich v letu u červeného květu. Zjistili jsme, že je to poměrně velký kolibřík antilský - zdejší endemit.

Nastoupili se zpět do našich "autobusů" a začala se podávat zdaleka ne první ani poslední runda rumu či piva. Bylo opravdu zábavné snažit se za jízdy nalít něco do kelímku, když jsme jeli po cestách plných obrovských děr a kamenů. Všichni jsou úplně mokří. Pili jsme celý den, takže není divu, že večer už všichni zpívali a někteří v autobuse i tancovali :) Další zastávka byla u novodobé katedrály La Alta Gracia, která je druhou nejvýznamnější v zemi. To už bylo něco po poledni, a tak nás vzali na oběd k nádherné řece se zajímavě zbarvenou zelenou vodou.

Z obou břehů se skláněly nejrůznější stromy, suché větve či tráva. Nasedli jsme na loď ve tvaru domečku ze dřeva a suchého listí, kde nás pohostili obrovskou langustou. Přitom jsme vždy měli krásný výhled do okolní přírody. Na této řece se prý i natáčely filmy jako Rambo III či Apokalypsa. Občas jsme minuli nějakou slípku zelenonohou, párkrát jsme zahlédli i potápku americkou, z nichž jedna se zrovna prala rybkou. Ze břehu na nás čas od času z trávy vykoukla kráva obklopená volavkami rusohlavými. Skotu na celém ostrově chovají opravdu hodně. Dominikánská republika je totiž velmi významný vývozce bio hovězího. Objeví se zase několik kondorů a přelétne poštolka pestrá. Během cesty naše loď taky dvakrát vyplaší malého šedého bahňáčka. Mohl to být vodouš samotářský, ale nelze to říct s jistotou. Před vystoupením se nám ještě ukáží snovači zahradní a pak pokračujeme v cestě na plantáž cukrové třtiny a do krámku s doutníky. Vracíme se až za tmy.

Čtvrtý den jsme opět vstali dřív a vyrazili do zahrady - na most, který půlí onen neudržovaný pruh vegetace. I tady létá rychlostí blesku nenápadný kolibřík antilský. Brkoslavci nosí větvičky do objemného společného hnízda v koruně jedné z palem. Ze střechy to bedlivě sleduje poštolka pestrá. Je menší než naše poštolka a má velké oči. Poprvé vidíme namodrale černého holuba antilského s téměř bílou čepičkou a nenápadného vlhovce hnědokřídlého. Přelétne taky nějaká vlaštovka, tu se nám ale nepodaří určit.

Odpoledne jedeme do Manati parku, kde nás čeká představení s papoušky, delfíny, lachtany, apod. Na dalekohledy jsme ale nezapomněli a koukáme co kde přelétne. Na obrovském agáve ve výběhu krokodýlů sedí volavka zelenavá. Široko daleko se ozývá krásný zpěv drozdce mnohohlasého a vysoko nad námi krouží kondor. Během vystoupení si všimneme zajímavě zbarveného drozda rudonohého a tyrana haitského. Nechybí tu ani tyran šedý, který si postavil hnízdo na jedné z lamp osvětlující bazének s delfíny. Má tady pěkně rušno. Poprvé jsme pozorovali vrabce domácí. Opět otevřeným autobusem jedeme k přístavu, odkud nás má vzít loď k "delfínímu ostrovu". Cestou míjíme kromě volavky bílé také říčku bohatě porostlou lekníny, po nichž se prochází nádherně zbarvený ostnák trnitý. Taková škoda, že nemůžeme zastavit! Kolem lodi nám přelétá racek atlantický.

Ve středu 29. jsme si opět chtěli přivstat, ale zaspali jsme, takže jsme krátký zbytek dopoledne strávili na pokoji. Odpoledne vyjíždíme loďkou na šnorchlování. Cestou se popíjí rum a různé koktejly. Nějaké rybky jsme viděli. Na Egypt to sice nemá, ale přesto to bylo zajímavé. Pak jsme zapluli do vymezeného prostoru na moři, kde chovají třímetrové žraloky vouskaté a velké rejnoky. Loď nás dovezla do zátoky s nádherně modrou vodou po pás, kde jsme se osvěžovali a opět popíjeli. Bylo tam ale bohužel moc lidí, takže jsme moc ptáků neviděli, pouze dost vzdáleného pelikána hnědého a nějakou tu fregatku.

Ve čtvrtek 30.4. jsme opět vyrazili do přístavu, kde jsme se nalodili na katamarán a asi po hodinové cestě nás vysadil na pláži ostrova Saona, součásti národního parku Del Este, kde jsme strávili celé dopoledne. Mimo jiné aktivity jsme se snažili najít původce velmi hlasitého nemelodckého křiku z vršku stromů. Nejdřív jsme to odhadovali na nějakého papouška, ale pak se nám předvedly dvě krásné opět endemitní vrány haiské s červenýma očima, silným zobákem a hustou pernatou hřívou od týlu porůstající celý krk, takže jejich hlava vypadala plešatě a trochu komicky.

Jedna z nich stále seděla na jedné palmě, druhá ale dost často přeletovala, a když se zvedla, vždy hlasitě zakrákala. Na takovou chvíli čekala poštolka pestrá, bedlivě sledující obě vrány z nedalekého pahýlu palmy. Jakmile se vrána zvedla, vyletěla i poštolka a jako vystřelená kulka začala s hlasitým křikem na vránu nalétávat. Stali jsme se tak svědky nejrůznějších vzdušných akrobacií, když se vrána proti dvakrát menší poštolce bránila drápy. Když už se nám udělalo příliš horko, vlezli jsme do moře. Jednou, když tu bylo celkem prázdno jsem sledovala cosi zvláštního tmavě hnědého a asi 5 cm dlouhého, jak čeří hladinu a jako malé pomalé torpédko se to pomalu blíží ke mně. Bylo to zvláštní, zprvu jsem vůbec netušila, co by to mohlo být. Pak se ukázalo, že je to malá rybička s širokou hlavou, kterou drží neustále nad hladinou, trojúhelníkovitým tělem a velmi širokými zakulacenými prsními ploutvemi. Nevěřila jsem vlastním očím, rychle jsem se ji snažila vyfotit. Dost mě překvapilo, že i kdy jsem ji pronásledovala a ona dost zrychlila, stejně se nepotopila pod hladinu. K tomu se uchýlila až tehdy, když musela podplavat bójky, aby se dostala zpátky na volné moře. S určením si nejsem pořád jistá, ale nejspíše to vypadalo na malou letuchu středomořskou. Průvodce nás i upozorňovat, že bychom je tu mohli vidět. Na závěr jsme se ještě prošli kousek po pláži, kde už lidi nebyli. Povalovala se tu spousta korálů a velkých ulit křídlatek. Mezi nimi běhaly zvláštní ještěrky s oranžovým ocáskem zatočeným nahoru.

Vtom kolem něco prolétlo. Ukázalo se, že je to tečkovaný pisík americký a chvilku po něm jsme zahlédli i kulíka kanadského. To už jsme museli nasednout na rychločluny, které nás odvezli na jinou pláž na Isla Saona. Zde jsme strávili podstatně méně času, zato jsme ale objevili v koruně jedné z palem velké hnízdo zřejmě společné několika párům bělookých vlhovců antilských. Nosily sem další a další větvičky. Pak jsme na jednom kameni jen pár metrů od pláže objevili hejnko kameňáčků pestrých. Nejdřív jsme jich napočítali kolem třiceti, potom jsme si ale všimli asi dalších dvou desítek sedících pod nimi tak, že nám díky svému zbarvení dokonale splynuli s kamenem. Potom se celé hejnko přesunulo na pláž, kde se nechalo dobře fotit. Když se schylovalo k večeru, nasedli jsme do rychločlunu a zvolna zamířili zpět k hotelu.

Prvního máje jsme jeli na výlet na poloostrov Samaná, jediný poloostrov Dominikánské republiky. Ráno jsme dojeli na letiště. Do jednoho letadla se celá naše skupina nevešla, a tak my a ještě další tři lidé jsme nastoupili do malého letadélka pro celkem šest lidí. Trochu mě vyděsilo, když si mě pilot posadil vedle sebe a já před sebou měla knipl. Naštěstí po mě pomoc s řízením neočekával :). Táta se pro změnu lekl toho, že jeho dveře se zavírají na obyčejnou kliku a na palubní desce bylo místo moderních displejů spoustu ručičkových měřičů a sem tam si některá z ručiček poskočila jak chtěla. Vyletěli jsme jen těsně pod mraky, takže jsme měli nádherný výhled na krajinu pod námi.

 

Jednotvárná rovina začala pomalu přecházet v pahorkatinu, až se začaly objevovat opravdové hory. Je škoda, že je vidíme jen tak seshora, ale turistický ruch se zde soustředí jen na moře, takže málokdo z návštěvníků ví, že zde leží nejvyšší hora Karibiku dosahující výše asi 3105 metrů. Náš let pokračuje přes krásné azurové moře a můžeme se koukat různými nečervenalými skalisky či korály tvořící nádherné ornamenty těsně pod hladinou. Asi po třičtvrtě hodině přistáváme na malinkém letišti poloostrova Samaná. Opět nás naložili do místních autobusů bez oken, kterým říkali kamionety. Zdejší průvodci lezli zvenku po obvodu autobusu a nabízeli tradičně rum. Na první pohled bylo jasné, že zdejší krajina je mnohem divočejší a hornatější, takže se nám po cestě nabízely pohledy nejen na místní lidi, ale také na nádherné scenérie. Nejprve jsme zastavili na jakési farmě, kde nám prezentovali zdejší plodiny jako maniok, oregano, kafe, kakao, banány, batáty či místní velmi oblíbený afrodiziakální nápoj Mama Juana vyráběný z rumu, cukru a dalších bylinek. Pak jsme zamířili na velký ranč, kde nám půjčili holiny a malé koníky, se kterými jsme měli překonat vzdálenost asi čtyři kilometry.

Sice jsme očekávali, že půjdeme nějakým bahnitým terénem, ale že to bude neustále z kopce do kopce mezi kameny a přes řeky, to jsme nevěděli. Svého koně jsem musela skutečně obdivovat. Občas klopýtnul, ale jinak to zvládl opravdu mistrně. Tento terén by byl dost náročný i pro pěší chůzi. Když jsme vylezli z lesa, objevilo se před námi krásné zelené údolí a přímo naproti nám velký vodopád El Limón, kde se prý natáčel i Jurský park.

Sesedli jsme z koní a k vodopádu už došli pěšky. Tady jsme se mohli vykoupat. Opravdu nádhera. Místní skákali do kalné vody šipky asi z desetimetrové výšky, ale my se spokojili s tím, že jsme skrz vodopád proplavali na druhou stranu, kde byla i malá jeskyňka. Voda ale byla hluboká, jen jsem se občas kopla do nějakého kamene.

Vylezli jsme asi půl kilometru zpátky do kopce a koníci nás odvezli na ranč. Všichni byli nadšení. Pokračovali jsme rychločlunem na nedaleký ostrůvek přezdívaný Bacardi, podle reklamy, která se tu natáčela. Hned jsme šli hledat ptactvo. Po kamenech u moře opět pobíhal pisík americký a mezi stromy či na pláži poletovali holubi šedobřiší, hrdličky karibské a bělavokřídlé. Mimo to jsme cestou viděli opět několik kondorů, poštolku, fregatku, všudypřítomné volavky rusohlavé, rorýse kubánské, lovícího pelikána hnědého a další. Když jsme měli cestou zpět nasednout do letadel, do našeho měli místo Američanů nastoupit Němci. Když viděli, čím že to mají letět, řekli, že rozhodně ne a zamířili k většímu letadlu opodál. Pilot je zastavil a řekl, že jestli vážně nechtějí, musí to jít nahlásit, ale že to bude asi komplikovanější. Němka ho sjela pohledem a nevěřícně se zeptala: "A to vy jste pilot?" Přestože to vypadalo, že nakonec nepoletí, pilot je přemluvil. Do hotelu jsme dorazili opět až večer, ale ještě jsme zahlédli dva amazoňany haitské.

V sobotu jsme měli volný den. Chtěli jsme vyrazit k asi 10 kilometrů vzdálenému jezeru, což se nám ale nepodařilo. Naše snaha půjčit si kolo ztroskotala na tom, že v hotelu ho sice půjčují, ale smí se s nám jezdit pouze v areálu. Všechno ohledně vycházky mimo hotel, byl problém. Takže jsme se nakonec celý den váleli u bazénu a na pláži. Takhle zničující horko ještě nebylo! Pro zpestření jsme vyrazili s dalekohledy alespoň tradičně na most. Ptáci jsou tu pořád stejní, žádný nový druh nepřibyl. Večer v 19:30 se měl konat galavečer. Když nás však jeden pán z místního personálu ráno viděl s dalekohledy, řekl, že večer sem něco přilétá, co to ale bylo, jsme nerozumněli. Tak jsem se v sedm večer vydala na most. Pomalu se šeřilo, ale nic zvláštního se neukázalo. Postupně ale začali přilétat amozoňané. Najednou jsem jich viděla sice pouze sedm, ale všude kolem se hašteřili nejspíš o místa k přenocování. Přesný počet sice nedokážu odhadnout, ale muselo jich být nejméně dvacet, ale spíš i mnohem víc. Ze dvou různých míst v rákosí se celkem třikrát ozvalo hluboké zatroubení, které snad nemohlo patřit ničemu jinému než bukači severoamerickému. Pět minut před začátkem večeře, kdy už byla téměř úplná tma jsem si všimla temných stínů přelétávajících přede mnou. Byli to velcí netopýři o rozpětí odhadem kolem třiceti centimetrů. Na okamžik pravděpodobně vždy dosedli na větev stromu, na jehož plodech se ve dne živí brkoslavci či datlové, a také možná něco uzobli. Úplně poslední dnešní pozorování také nepatří mezi ptáky. Během galavečeře konající se ve venkovní restauraci u pláže přeskákala po dřevěné podlaze nevýrazně zbarvená žabička. Díky dlouhým nohám skákala do vzdálenosti kolem půl metru a soudě podle opravdu velikých očí to byl asi noční druh.

Náš poslední celý den jsme měli jet na výlet do Santo Dominga, dvoumilionového hlavního města Dominikánské republiky. Táta se rozhodl nejet, protože cesta trvala tři až čtyři hodiny a on nechtěl strávit celý den v autobuse. Já se zase rozhodla jet, protože jsem odmítala strávit další parný den na lehátku u bazénu. Cestu nám průvodkyně vykládala spoustu zajímavostí. První, u čeho jsme v Santo Domingu zastavili, byl maják, kde byly prý dříve uloženy ostatky Kryštofa Kolumba. Pokračovali jsme do domu, kde sice Kryštof nikdy nebyl, dlouho tu ale žil jeho syn Diego. Množství nábytku či podlahy byly autentické. Prohlédli jsme si i model Santa Marie, vlajkové lodi Kryštofa Kolumba, která ztroskotala na severním pobřeží ostrova. Musel tam tedy nechat část sé posádky v osadě La Isabela pojmenované na počest Izabely Kastilské. Když se pro své muže asi po roce vrátil, z osmdesáti nezbyl ani jeden, protože je místní obyvatelé povraždili. Dál jsme si jen zvenčí prohlédli pevnost s názvem Fortaleza Ozama pojmenované podle řeky, u které stojí. Název Ozama znamená ve zdejším původním jazyce "Hluboká voda". Do nejvýznamnější dominikánské katedrály jsme se nakonec bohužel nedostali, protože měli v neděli kvůli nějaké slavnosti výjimečně zavřeno. Jen krátce jsme si prohlédli zdejší Panteon s hrobkami významných dobyvatelů a panovníků. Někde mezi nimi měl ležet i Kolumbus. Po rozchodu spojeného s nákupem suvenýrů, především šperků z modrého jantaru Larimar, který se vyskytuje pouze zde, jsme se vrátili zpět.

Poslední den jsme ještě ráno vyrazili na ptáčky. Viděli jsme opět tyrany šedé, ale zde poprvé i haitského, kukačku dešťovou, amazoňany, banakita, holuby antilské, holoubka vrabčího a hrdličky karolínské a další. Už v sobotu jsme si všimli, že kolibřík, který tu poletuje si každou chvíli sedne na jednu větev suchého stromu. Dnes jsme ho bedlivě sledovali a přišli na to, že si tam sedá na maličké miskovité hnízdečko, ale každou chvíli zas někam odletí. Když sedí, chvílemi se vrtí a neustále dlouhým zobáčkem uhlazuje povrch hnízdečka pod sebou.

Zpět do Prahy se nám sice vůbec nechce, ale nic nenaděláme, ve 14:50 nám to letí...

Galerie ZDE

Dominikánská republika - galerie

2009, Punta Cana

Amazoňan haitský (Amazona ventralis)



Banakit americký (Coereba flaveola)



Brkoslavec palmový (Dulus dominicus)



Datel haitský (Melanerpes striatus)



Drozd rudonohý (Turdus plumbeus)



Drozdec mnohohlasý (Mimus polyglottos)




Fregatka vznešená (Fregata magnificens)



Holoubek vrabčí (Columbina passerina)



Holub antilský (Patagioenas leucocephala)



Holub šedobřichý (Patagioenas squamosa)



Hrdlička bělavokřídlá (Zenaida asiatica)



Hrdlička karolínská (Zenaida macroura)



Kameňáček pestrý (Arenaria interpres)



Kolibřík antilský (Anthracothorax dominicus)




Kondor krocanovitý (Cathartes aura)



Kukačka ani (Crotophaga ani)




Kukačka dešťová (Coccyzus americanus)



Kulík tlustozobý (Charadrius wilsonia)



Pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis)



Pisík americký (Actitis macularia)



Poštolka pestrá (Falco sparverius)



Potápka americká (Podilymbus podiceps)



Racek atlantický (Leucophaeus atricilla)



Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus)



Tangara hispaniolská (Phaenicophilus palmarus)



Trupiál karibský (Icterus dominicensis)



Tyran haitský (Myiarchus stolidus)



Tyran šedý (Tyrannus dominicensis)





Vlhovec antilský (Quiscalus niger)



Vlhovec hnědokřídlý (Agelaius humeralis)



Volavka rusohlavá (Bulbulcus ibis)



Volavka zelenavá (Butorides virescens)

 


Vrabec domácí (Passer domesticus)



Vrána hispaniolská (Corvus leucognaphalus)



Ostatní zvířata: