Anglie: Vange Marshes

Poslední volnou neděli v Anglii jsem se rozhodla strávit v nějaké ptačí rezervaci. Vybrala jsem si Vange Marshes nedaleko East Tilbury. Opět jen třičtvrtě hodinka vlakem a pár minut pěší chůze (tentokrát jsem si nezapomněla pečlivě opsat návod na cestu) a byla jsem na místě. Přestože v Londýně téměř každý den prší, tady byla země úplně suchá a rozpraskaná. Potkala jsem pouze jednoho pejskaře, jinak ale byla rezervace úplně prázdná, což mě vcelku potěšilo, protože po třech týdnech strávených v Londýně mám už lidí opravdu pokrk. Byl krásný slunečný den a já procházela pěšinkou mezi rákosím a naslouchala hlasům sýkořic vousatých. Došla jsem až k místu, kde byla pěšinka zatarasená dřevěnou stěnou s otvory pro pozorování ptáků. Bylo evidentní, že vody tu normálně bývá mnohem víc. Teď se ale bohužel stáhla více dozadu, takže všichni ptáci byli celkem daleko. Trochu mě ale zklamal jejich nízký počet. Byli tu jen nějací racci chechtaví, volavky popelavé, asi tři čejky a jeden pisík. Vtom jsem ale viděla přeletět tenkozobce nad rákosem na druhém břehu mokřadu. Zjistila jsem, že cest je tu víc a vedou ke druhému, mnohem hustěji osídlenému jezírku. To bylo od cesty bohužel ještě dál a více jsem se přiblížit nemohla, tentokrát kvůli potoku. Zátoka, do které jsem pořádně neviděla byla pravděpodobně plná racků chechtavých. Občas jsem viděla i jiného racka. Měl poněkud tmavší křídla a podle velikosti bych ho odhadla na racka mořského. Mezi bílými těly racků docela zanikala čtveřice husic liščích.Nechybělo tu několik tenkozobců a pár čejek. Když se ale najednou zvedlo celé hejno, odhadla jsem jejich počet zhruba na 150 - 200. Na hladině byly nejčastější slípky a také nějaké kachny, na tu vzdálenost šlo jen těžko odhadnout jaké, ale myslím, že alespoň některé byly kopřivky. Zahlédla jsem i menší hejnko břehoušů černoocasých a mezi nimi nějakého menšího bahňáka. Po tom co vzlétl jsem se ujistila, že je to opravdu vodouš kropenatý. Na kůlu seděl rybák obecný a za ním si křídla sušil jediný kormorán. Kolem potůčku poletovali konipasi bílí, mladý stehlík. Cestou zpět jsem ještě vyfotila hejnko špačků hodujících na ostružiní. Posledním, co jsem viděla, nebyl pták, ale moje první zmije obecná. Slunila se na pěšince přímo přede mnou a já si jí všimla až když se se syčením rychle plazila pryč.