Anglie: Cliff Pools

Druhý víkend strávený v Londýně už je tady, a tak rychle plánuju nějaký výlet za ptactven. Rozhodla jsem se navštívit rezervaci RSPB nazvanou Cliff Pools, prakticky na stejném místě jako East Tilbury, akorát na druhém břehu Temže. Po menším zmatku, ze kterého nádraží mi tam vlastně jede vlak, jsem se úspěšně dopravila na místo - do stanice Higham, vzdálené asi 5 km od rezervace. Na pomalém internetu se dalo zjistit, že do vesnice Cliff vedle rezervace jede autobus. Jak jsem ale zjistila na zastávce, v sobotu jede jen třikrát denně a dnes - v neděli - ani jednou. Takže pěšky. Nebylo by to až tak strašné, kdybych alespoň měla mapu. Takhle jsem se orientovala jen podle toho, co jsem si zapamatovala z internetu a doslova podle Slunce. Nikoho, koho bych se mohla zeptat na cestu jsem nikde neviděla. Našla jsem ale pěší stezku, která vypadala dost nadějně, než se ukázalo, že je slepá. POblíž posledního rozcestí jsem ale potkala lidi, kteří mi ochotně poradili, kudy do Cliff. Potom už se stačilo zeptat náhodných a vzácných kolemjdoucích jen dvakrát a byla jsem na místě. Bez mapy se tady cestuje opravdu špatně, protože tady nemají žádné ukazatele směru a dokonce ani vesnice nejsou označeny jménem! Jediné značky (mě pramálo nápomocné) jsou tu názvy silnic a upozornění, že pěší stezka je opravdu pěší stezka! Nicméně jsem asi po dvou hodinách pěší chůze a zmatku jsem opravdu dorazila do rezervace Cliff Pools. Jde vlastně o několik menších jezer v těsné blízkosti řeky, do které ale neústí. RSPB, místní ptačí organizace rezervaci hezky oplotila tak, aby se dovnitř dostali pouze chodci, označila ji naučnou tabulí, mapou a přidala několik letáčků. Vydala jsem se po hezké pěšnce vyšlapané mezi hustými keři a po obou stranách jsem měla jezera. Nejhojnějšími obyvateli byly lysky, potápky malé, poláci chocholačky, poláci velcí, několik bernešek velkých a na první pohled nápadná asi desítka volavek stříbřtých. V dáli byli vidět i čejky, vodouši rudonozí a ještě nějaký větší bahňák, možná vodouš tmavý. Jak jsem procházela dál po břehu, objevila jsem skupinku čtyř lžičáků pestrých. Vysoké tóny a trhavý pohyb křídel mě upozornily na vyplašeného pisíka a o kousek dál proletěl stejným směrem kulík říční. Potom mě docela daleko upoutalo prudké potopení nějakého ptáka na hladině. Bylo tu několik potápek malých, ale tohle se zdálo být větší. Chvíli jsem se dívala tím směrem, dokud se na hladině neobjevila krásná kachnice kaštanová. Po cestě kolem jezera jsem kousek před sebou uviděla divokého králíka. Byl ale rychlejší než já s foťákem a zmizel ve křoví. Později se ukázalo, že trávník vedle cesty je doslova zamořen králičím trusem a co chvíli je přímo uprostřed pěšinky vyhrabaný vchod do nory. Později se mi ukáže pěvuška modrá, hejnko stehlíků a zvonků, straka a kosi. Projdu kolem ostrůvku, kde sedí u hnízd a mláďat v prachovém šatu dospělí racci chechtaví. Ostrůvek s nimi sdílí i dvě čejky a dva ústřičníci. Když jsem se dostala zpět na parkoviště, kde začala moje okružní cesta, podívala jsem se na mapu oblasti. Zdá se, že jsem sice obešla tři jezera a do doslších dvou nahlédla, ale celá rezervace je nejméně dvakrát tak velká. Hned vedle mapy byla tabulka, kam lidé mohou zaznamenávat svá pozorování. Ach jo, těch 400 tenkozobců, husice liščí a další ptáci, které jsem nebyla schopná podle anglického názvu identifikovat se nejspíš zdržují v té druhé části rezervace. Bohužel už nemám tolik času a musím pomalu zpět na vlak. Ještě se mi ukáží husy velké a poštolka, pak už se ale opravdu loučím. Spokojená sama se sebou, jak si krásně pamatuju cestu si zvesela vykračuju a sebevědomí mi stoupne až natolik, že se kousek před cílem odhodlám vyzkoušett zkratku. Cesta ale trvá podezřele dlouho a já nemám pocit, že se napojuje na tu, kterou jsem přišla. Konečně se objevily nějaké budovy, ale skoro se mi ani nezdá, že je to Highham. Dorazila jsem na rozcestí, které až nepříjemně připomínalo místo, kde jsem se poprvé ptala na cestu. Ale ne! Takže vůbec nevím, kde jsem. Odhadla jsem tedy směr, kterým bych se měla vydat a který mě zavedl na travnatou pěšinku uprostřed ničeho. Potkala jsem tu jedině další čtyři králíky, než jsem došla ke kolejím, které jsem určitě neměla přejít. Už trochu unavená z toho věčného bloudění jsem se otočila a vydala se zpátky. Naštěstí sem narazila na běžce, který mi naznačil směr. Už jsem nic neriskovala a pěkně se vrátila zpět tou cestou, kterou jsem považovala za zkratku a pak vyrazila po silnici, po které jsem přišla, až na to, že mi taky vůbec nebyla povědomá. Na jejím konci se naštěstí objevil Higham - konečně. Na mostě přes koleje jsem potkal posledního zmateného králíka, kterého jsem i stačila vyfotit. Pak jsem si ale všimla, že má nejspíš něco s očima, proto tak bloudí. Zkusila jsem ho tedy zahnat ze silnice někam do křoví a nasedla na vlak.