Anglie: East Tilbury

Minulý víkend jsem odcestovala do Londýna na čtyřtýdenní jazykový kurz, abych si zlepšila angličtinu. Rozhodla jsem se využít volného času o víkendu a uposlechnout radu zdejšího časopisu Birdwatch, který mě nasměroval do vesnice East Tilbury, nedaleko Londýna, kde je na bahnitém břehu Temže údajně možné spatřit nějaké protahující bahňáky. Jen tři čtvrtě hodiny vlakem a další tři čtvrtě hodiny pěší chůze trvala cesta k Coalhouse Fort, kde jsem vytáhla dalekohled a vrhla se do bahen. Je pravda že podél břehu sice vedla krásná suchá cesta, ale na můj dalekohled 10x50 byla její vzdálenost od vody příliš velká, naž abych si mohla ptáky dobře prohlédnout. Snažila jsem se pokud možno našlapovat na vegetaci, abych se úplně nezaprasila, ale touha po fotce alespoň jednoho z asi deseti břehoušů černoocasých byla silnější. Nad hlavou mi kroužilo překvapivě málo racků chechtavých, občas přelétl i nějaký větší - soudím, že zřejmě racek středomořský. Jediným dalším příbuzným, kterého jsem spatřila byl racek mořský - skutečně obrovští ptáci si bohužel sedli vždy až těsně k vodě, takže mě od nich dělila vzdálenost mnoha desítek metrů, které zabralo bahno při odlivu. Jednoznačně nejpočetnějšími ptáky tu byli tenkozobci. Neměla jsem chuť je počítat, ale jejich skupinky se táhly až kam jsem dohlédla, rozhodně jich bylo několik set. Občas se mezi nimi objevilo i něco jiného, jako třeba hnědý bahňák spíš většího vzrůstu, který byl ale bohužel docela daleko a zastrčil si zobák pod peří. Při snaze o bližší určení jsem uvízla v bahně, a potom už jen matně rozeznávala obrysy svých bot. Jak jen jsem se mračila na birdwatchera kráčejícího po suché cestě se stativákem na ramenou! Nicméně bahňák se pohnul a já už si mohla být jistá, že je to koliha malá. O chvíli později se ukázala i koliha velká, až na pokraji možností mého dalekohledu, ale o jejím dlouhém zobáku nebylo pochyb. Zatímco jsem se brodila blátem, postupně jsem se přibližovala k ostrůvku trávy, který k odpočinku využily husice liščí. Až po nějaké době se mi mei stébly trávy podařilo zahlédnout i černobílé peří ústřičníka. Když s druhou hodinou začal příliv, usadila jsem se na trávě a snažila se trochu odbahnit. Kolem mě létaly konopky, na svůj přílet mě hlasitě upozornila další koliha malá a bůhví kde se vzali další ústřičníci. Během hodiny přišla voda až ke mě, zatímco jsem pozorovala potápějící se kormorány. Pomalu jsem se chystala k odchodu. Tou dobou jsem však ještě netušila, že v Londýně několikrát opět úspěšně zabloudím, takže mi cesta domů potrvá čtyři hodiny...

26. července 2009