K Žehuni za bekasinou větší

Táta má kvůli koronaviru napůl povinnou dovolenou a trochu k mé nelibosti ji využívá k cestám za ptactvem... beze mě! V pondělí jel na Žehuň, kde jako každý rok prý už 31 let probíhá kroužkování pod taktovkou Lubora Urbánka a Mirka Jelínka. No a nejen, že se mohl kochat chycenými ptáčky, ale navíc na louce vyšlápnul dvě bekasiny větší!

Bekasina větší (Gallinago media)

Takže, když se mi ve středu uvolnil večer, zavelela jsem, že jedem. Znovu! Procházeli jsme po louce kolem rákosí a stále nic, jen nás občas překvapil špaček. Až když už jsem byla myšlenkami skoro jinde, vylétla bekasina s bílými lemy ocasu! To je ona. Dvě vteřin jsem koukala, než táta křičí: "Foť!" Tak fotím, a prd vidím. Takže jsem foťák předala tátovi, že ať si fotí on, já odteď koukám. A za pár metrů vskutku, tu letí druhá! Jen v mnohem horším světle.

 Bekasina větší (Gallinago media)

Kousek dál po poli, kde zvolna rostla nějaká zelenina, se pohybovali as 4 bramborníčci hnědí s kulíkem říčním a třemi bělořity. Jen byli celkem daleko.Při pozorování nám nad hlavou prosvištěl bahňák, co pozdržoval křídla při úderech a hned jsem myslela, že zase bekasina. Podle zobáku šlo ale spíš o slučku!

Bekasina větší (Gallinago media)

Nakonec jsme došli až k táboru kroužkovatelů, kteří tedy zrovna nekroužkovali kvůli dnešnímu větru. Jen Mirek Jelínek si pověsil sítě v aleji. Zdrželi jsme se na kus slova, popovídali jsme, kde se zdržují bekasiny a dozvěděli se, co je tu k vidění a vydali se ještě po loukách kousek dál.

Bramborníček hnědý (Saxicola rubetra)

Z rákosin křičeli rákosníci proužkovaní, občas nějaký obecný. Všude blbli špačci a nakonec jsem si všimla, že to, co nám létá nad hlavou nejsou jiřičky, ale letos naše první břehule. Fotit ale nejdou...
Cestou zpět zahlédneme v dáli orla mořského a zpět u kroužkovacího stanu pozorujeme prolétávajícího jeřába. Prý jednoho z pěti, co se tu zrovna pohybuje.

Vstavač nachový (Orchis purpurea) na žehuňských loukách

Stále jsme pokukovali po orlovci. Tedy hlavně já, už jsem ho tak dlouho neviděla! ... ale marně. Cestou zpět jsme na stejné louce opět vyplašili bekasinu větší. Vydali jsme se ještě do záhybu, kde jsou prý občas sýkořice, ale také nic. Tedy do chvíle, než mi druhá bekasina vylétla z vyšší podmáčené trávy, tedy vlastně spíš rostoucího rákosu, půl metru od nohy, já se lekla tak, že jsem vyjekla a skoro dostala infarkt. Ale hezky jsem si prohlédla její bílý ocas. Asi tak na půl vteřiny tedy.

To byl tedy úspěšný den!

 Rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus)

U výpustě jsme pak ještě opět potkali dva kulíky říční a poslechli si zpívající rákosníky velké. A v 18:45 vyrážíme zpět.

Snědek Kochův (Ornithogalum kochii)