Volavka v tůni v Počernicích
Sice máme už trochu mírnější lockdown a může se scházet více lidí (až 6), ale stejně to není doporučováno, tak jsem oslavu svých 30 ani nijak moc neplánovaně (no dobře, asi bych to nehrotila tak jako tak). Místo toho jsme ráno kolem 11. vyrazili s Honzou a tátou na kolo. Původně jsme zvali i Evička, ale ta dnes nemohla. Přijali jsme Garmin výzvu o ujetí 40 km na kole během jedné aktivity tento víkend, tak jsme si naplánovali odpovídající trasu.
Oběd u Slatiny
Už na tůni v Počernicích si Honza všimnul volavky popelavé a hezky ji zdokumentoval. Je-li jsme dál a táta, který jel vzadu, na mě dopředu volá, abych odbočka vpravo na dřevěný chodníček přes louku. No budiž, asi chce přejet rovnou do té aleje. Když jsem se ale blížila k druhému mostíku přes potůček, volá, ať záhonu doleva - ještě před ním, na takových vybetonovaných kamenech - relativně křivolakých a 30 cm nad terénem - nad loukou. Když jsem se ho zeptala, co to říkal, neb jsem mu nerozuměla, a slyšela jsem ho teprv pak, bylo už na odbočení pozdě. No zkusila jsem to, ale ještě na těch křivolakých kamenech... jsem si začala být poměrně jistá, že to nedám, a na poslední chvíli jsem zastavila. No nejdřív jsem si narazila rozkryt o můj vysoký a ne příliš prostorný rám (ještě s taštičkou) a jak jsem tak stála, levou nohu už jsem měla víceméně na tom sešitu a kolo trochu taky. No, nemohla jsem přes rám dát špičky níž, a tak jsem tam tak stála a už mi bylo jasné, že to je špatně. Nedalo se nic dělat, pomalu jsem se překlopila dolů z vyvýšených kamenů přímo do louky. Dopadla jsem bokem, naštěstí na relativně měkkou trávu. Jen, jak jsem dopadla na loket levé ruky, pohnul jsem si ramenem, které jsem měla takové necitlivé a nechtělo se mi s ním vůbec hýbat. Chtěl jsem tma na zemi pěkně počkat, dokud se mi do něj za chvíli nevrátí cit. Táta mě ale vytáhl na nohy. No pěkné. Rameno po zbytek cesty pobolívalo a bylo trochu divné, druhý den už ale v pohodě. Zůstala jsem ale celkem od bláta....
Potáplice severní na Slatině
Na rybníku Pískovna toho moc nebylo - pár kachen, slíbil, labutě, racci. Dalekohled jsem ani nevytahovala. Dál jsme pokračovali ke Slatině, kde už jsem se těšila na obědovou zastávku. Vezli jsme si s sebou pórkovou polévku z pórku ze zahrádky :) Našli jsme si lavičku a snědli ji, ještě krásně teplou. Na horizontu proti nám se zrovna procházelo stádo muflonů.
Na Slatině jsme pak viděli v letu kachny neomylnou kresbu samečků morčáka velkého - tuto zimu pro mě prvního - který se zdržoval se třemi roháči. Na druhé straně hladiny jsem viděla něco divného - snad kormorána? Zezadu měl vidět bílé boky, i když trochu moc, zvedlým zobákem a našedlou hlavu. Při bližším prozkoumání jsme si ale všimli, že se nejspíš jedná o potáplici. Sešli jsem urychleně na kola a jeli blíž. Opravdu. Potáplice severní! Tady na Slatině. No to jsou věci! Tady bych ji nečekala a táta někde viděl, že tu možná ještě zaznamenána vůbec nebyla. No ani bych se nedivila.
Ťuhýk šedý u Podleského rybníka
Dál jsme pokračovali k Podleskému rybníku. Na hladině jsme nic moc neviděli, vedle na poli si ale táta všimnul ťuhýka šedého, kolem kterého jsem já jen projela... Na ťuhýka šedého byl celkem odvážný a nechal se i slušně vyfotit. Neodletěl zdaleka tak brzy jako obvykle.
Při další cestě jsme na křižovatce v polích na kopečku - u nějakých kamenů - viděli na stromě podezřelého malého ptáčka. K mému překvapení šlo o mladého konipase bílého. Uprostřed polí, na stromě. To bylo zvláštní.
Krotká husa velká V Rohožníku
Následující zastávkou byl rybník V Rohožníku. Jen co jsme přijeli, upozornil Honza na prolétajícího ledňáčka. Skutečně, letěl jak modrá střela. Já prohlédla rybník dalekohledem a viděla jsem, že z opačného konce si to k nám šine osamocená husa velká. Byla dost krotká, nechala se i krmit z ruky. Táta ji nabídl kousek svojí Horalky, ale husa, i když si ji vzala, jí nakonec opovrhla a odplavala. Zvědavé lysce poblíž to ale nedalo, a o pár drobků Horalky se postarala.
Naší poslední zastávkou a také hlavním cílem na konci cesty, byl Lítožnický rybník. Už nebyl tak krásný a pestrobarevný jako na podzim, alespoň jsme mrkli na hejno kachen. Tento výlet jsem měla políčeno na hvízdáky a zatím jsem měla smůlu. Ale ne tady. Mezi březňačkami na hladině většinou pospávalo hned pět hvízdáků - 2 samečci a 3 samičky. Neměli jsme ale tolik času si je prohlížet, ostatně už byly tři hodiny. Po čtvrté se stmívá a domů tak 20 km...
Přejeli jsme ještě přes louku kvůli nově stavějící se silnici vedle a dojeli k potoku. Na dně hladkému, možná 15 cm hlubokému, ale asi 2 m širokému a nikdo z nás se neměl k tomu vyzkoušet, jak moc je hladké hliněné dno pevné... Táta se nakonec rozhdol vyzkoušet přenést kolo v jednom z mnohem užších a trochu kamenitých meandrů. Když se ale ozvalo hlasité šplouchnutí a nadávání, vystříkla voda, jak táta nabral kolem a asi i nohou skoro v pádu o hladinu, rozhodla jsem se, že ten kousek přeci jen objedu zpátky :D
Dojeli jsme akorát za tmy. Měla jsem najeto 48,5 km, tak mi to nedalo a jela jsem ještě domů s tátou, projela to Kundratkou a u nás parčíkem, abych měla čtvrtý víkend v kuse najeto 50 km :)
Večer Honza přichystal zobání a stavili se i naši. Táta přinesl 20 let staré šampaňské (které mi ale chutnalo úplně stejně jako kterékoli jiné, upřímně), a každý jsme vypili skoro lahev vína. Od Honzy jsem si rozbalila pěknou klávesnici a pak také nový Ipad Pro s příslušenstvím. Nebyla jsem ale s to ho zapnout. Naštěstí se podařilo bez větších potíží další den. V neděli jsme byli pozvaní na oběd k Seničkům. Víno jsem stále trochu cítila a zařekla jsem se, stejně jako Honza, že nebudem pít. Tudíž jsme nakonec i jeli autem. No Honzův táta je nezastavitelný, a tak jsem stejně vypila víc než lahev... Naštěstí s tím jídlem jsem to večer už ani necítila.
Trasa. Teplota se dnes pohybovala mezi 1°-3°C.
No comments:
Post a Comment