Mrazivé čejkování

25.-26.3. 2014

Jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala. V úterý hned následující týden jsem si přivstala, po delší době sedla za volant a vyrazila směr Dívčice. 

Den jsem strávila pozorováním a filmováním čejek na již známých lokalitách. Do pole jsem pokládala diktafony, aby se mi na ně pokud možno nahrál hlas tokajících samečků, které jsem zároveň filmovala a do dalšího diktafonu si namlouvala veškerý komentář - především o jejich chování a detailní popis jednotlivců, abych byla schopná je identifikovat podle individuální kresby, když se nám, jak to po minulém nevydařeném odchytu vypadalo, zřejmě nepodaří nasadit kroužky.

Čejky tokají akčně a pozorování mě baví, je to takový příjemný oddych od toho pražského shonu. Jen kdyby bylo trochu tepleji... 

K večeru, když se stmívá balím věci a jedu k terénní stanici u Blatce, kde se chystám strávit noc. U toho chystání ale nakonec jen zůstalo, protože ve stanici už zřejmě někdo byl. Přesto jsem zkusila zaklepat na dveře a poprosit přítomné, zda by nevadilo, kdybych přespala. Bohužel se ukázalo, že na stanici je její správce, který se netvářil ani trochu nadšeně a jasně vyjídřil svoji nevoli nad tím, že si jen tak troufnu přijít, neohlášená, navíc ještě s klíči, které nemám mít. Stručně řečeno, byla jsem vykopnuta. Pocit to nebyl vůbec příjemný, v noci mělo mrznout a já neměla kde přespat. Ani prolétávající silueta kalouse mi náladu příliš nezlepšila. Každopádně jsem byla jsem velmi ráda, že u mám alespoň auto. Zaparkovala jsem ho kousek za vesnicí na druhém břehu Blatce, snažila se ho zatím vytopit jak jen to šlo, navlékla jsem na sebe kabát, nejedla se, zkusila přehrát dnešní data na počítač a nakonec si na zadní sedačce roztáhla spacák, sundala kabát a v těch asi pěti vrstvách oblečení šla spát, neb jsem od přírody zmrzlík. Spaní v autě není to úplně nejpohodlnější, ale mnohem horší byla zima, kterou jsem se v noci párkrát vzbudila. Upřímně doufám, že už žádnou mrazivou noc nebudu muset přečkávat v autě.

Moje mrazivé nocležiště

Asi v šest mi zazvonil budík. Otevřela jsem oči, abych přes zamlžená okýnka mžourala, zda je mlha i venku, nebo se mi to jen zdá. Zrovna dnes mi ale nebylo takové teplo, abych měla potřebu znovu zavřít oči a ještě si pospat, a tak jsem vylezla ven do krajiny zakraté hustou mlhou. Vzala jsem tedy alespoň foťák, abych si nafotila krásnou atmosféru mlžného prostředí a omrzlé trávy, mechů a pavučin.

Konec světa :)

Ranní jinovatka

I přes ten nečas se hráz rybníka hemžila zpěvným ptactvem a jejich zpěv se ozýval z mnohých vysokých stromů. Nejnápadnější byli budníčci menší se svým nezaměnitelným "cilp-calp".
Kolem sedmé hodiny potkám na hrázi pána s pejskem, prohodíme pár slov a já si všimnu, že se mlha pomalinku zvedá, a tak bych měla brzy vyrazit na čejky.
Rozhodla jsem se zajet opět k Jaronicím. Mimo jiné na této lokalitě bylo výhodné, že je poměrně daleko, takže se auto stihlo vytopit a já jsem trochu rozmrzla. Na této lokalitě bohužel už čejky zjevně hnízdí a pořádně netokají. Pár hodin jsem sledovala a popisovala si samečky, ale nakonec jsem se rozhodla jet zpět do Prahy, abych, jak jsem měla v plánu, alespoň stihla odpolední karate.

Všudypřítomné srnčí