Poprvé na Talavanu

Naše skupinka začátečníků

Od července přestala platit většina proticovidových opatření.

Já sice trávila začátek a celou polovinu července na chatě, ale rozhodla jsem se všeho využít a domluvit se na jednodenní návštěvě Talavanu, kam jsem se původně na jaře chtěla podívat. Talavan je domov Radka Koláře, našeho učitele, který vybudoval ve stylu tradiční wushu školy, včetně tří pokojů a domečku pro hosty a jídelnou. Pořádají se tu pravidělné intenzivní kurzy Taiji trvjící víkend až týden. Právě probíhal letos jeden z hlavních kurzů - týdenní. Sice už byl obsazen a já neplánovala jet na celý, využila jsem ale možnosti přijet na jeden den.Talavan stojí na smotě u lesa v jižních Čechách, což mám z chaty jen asi 70 km, vlastně poloviční trasu co z Prahy, a tak jsem tam na skútříku za hodinu a čtvrt. Domluvila jsem se s paní Kolářovou. Sice kurz byl už naplněn, ale Radek byl pro, abych přijela, tak jsem neváhala. 

5.7. v neděli (kurz začínal v sobotu), jsem vstala před šestou, naskočila na skútr a vyjela. Plánovala jsem být na místě před 8 ráno, kdy měla začít oficiální předsnídaňová rozcvička. 

Otevřela jsem branku na dvůr, kde už nadšenci zjevně nějakou dobu cvičili. Nejblíž ke mně byla Lucka, která se mi hned představila a z mých zmatených pohledů a dotazů pochopila, že jsem tu prvně, a odnavigovala mě, kudy dovnitř, kde si můžu odložit. Tam už jsem potkala Veroniku, od které jsem se dozvěděla detaily. Lidé, kteří tu byli, se zdáli být všichni milí, a hned mě přišli pozdravit, jakmile viděli někoho nového, a představili se. Teď jen udržet všechna jména.

V 8 už jsem byla nastoupena na rozcvičce - stání a téměř půlhodinovém navíjení hedvábného vlákna pod vedením instruktora v zácviku - Petra. Zvoneček ohlásil čas na snídani a já si konečně ověřila, že kuchyň, kterou tu Veronice všichni chválí, je opravdu tak skvělá, jak se tvrdí. Seděla jsem vedle Bohdana, kterého jsem potkávala na lekcích, ale vlastně jsem s ním nikdy nemluvila. Byl moc milý a hned se mě zeptal, jestli jsem někdy něco dělala, že mám nízké postoje a tak. No, moc jsem tu nechtěla rozmazávat, že dělám karate. Vlastně jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale když už se ptá... přiznala jsem barvu :)

Krátce po snídani jsme začali hlavní dopolední blok. Byli jsme rozděleni na 3 skupinky. Já se přidala k Mariánovi a ... z Košic a Lence, kteří cvičili 5 forem. Radek nám vysvětloval, jak při cvičení správně dýchat, na což jsme se dnes zaměřili. Mým úkolem kromě toho bylo rozhýbat ztuhlé kyčle (a tradičně narovnat záda, což alespoń pro mě není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Za měsíc a půl snažení jsem se v tom ale určitě zlepšila a záda mám ohebná jako už dlouho ne. I když ani tak to není žádný zázrak).

Po čase nám Radek vysvětlil 6. formu. Já už ji tedy trochu znala (i 7.), Slovenský pár znal ještě víc, ale Lenka začínala tu. No, opakování mi určitě neuškodí... Radek mě pak postavil dopředu, abychom cvičili a Lenka mohla kopírovat. A dostala jsem za úkol vysvětlit Lence, co dělají ruce. No, co naplat. Alespoň, že je to jen Lenka...

Když Radek odešel k ostatním skupinám, snažila jsem se poctivě cvičit, ale občas jsem se nechala strhnout hovorem zbytku naší skupinky. Vždy jsem se ale vrátila ke cvičení, ať svého jednodenního pobytu využiju... Všimla jsem si, že skupinka lidí stojí hned vedle, kolem osmiletého Lukáše, a obdivuje jeho krásnou asijskou košili, kterou dostal jako dárek od jedné ze studentek. Přestože jsem hlouček vesměs ignorovala, jednou jsem něco odpověděla a najednou se stalo, že mě Lukáš chňapl a dovedl mě k houpačce, že mi ji musí ukázat, a pak své želvičky atd. Pak podotkl, že si všiml, že jsem asi jediná, kdo mu ještě nepochválil jeho krásnou košili. No musela jsem to napravit :) Lukáš je fajn mladý chlapík, který se ve světě určitě neztratí :D Teď mi ale bylo jasné, že do blížícího se oběda mě ke cvičení už nepustí. Je pravda ,že skoro nikdo už beztak necvičil. Lukáš mě vzal ukázat mi zeleninovou zahrádku, kteoru jsem už předtím obdivovala z dálky. Nezajímalo ho ani, jak se jmenuju, protože úkol mi dal jasný: teď jsem Pohlreich a budu ochutnávat a hodnotit zeleninu :D Takže jsem dostala okurku, rybíz, hrášek, maliny... akorát jsme moc nechtěla chodit v cizí zahradě a sníst na co přijdu, tak jsem se Lukáška snažila krotit. Když ale došel ke kedlubnám, vytrhal hned tři a mě začal polévat pot. Naštěstí jsem se ujistila, že ty určitě plánuje donést domů. No a pak z ničeho nic mě Lukáš chytil a: "A teď rychle pryč, než nás uvidí táta!" No o jsem přesně potřebovala :D 

Ruka jako bič

Po skvělém obědě jsem šla relaxovat na zahradu, protože to vypadalo, že značná část lidí jde spát. Vyskočil na mě kocour Zrzek, starý trojnožka, který je mazlivý asi jako veškeré zvířectvo tady. Za chvíli ale ven vylezl Pavel, Lenka a Martina a pozvali mě, jestli se  nimi nechci jít projít k rybníčku. No proč taky ne :) Cestou zpět jsme si zkrátili cestu přes výběh dvou klisen. Jedna hned přispěchala a začala si o mě drbat hlavu. Tady je mazlivé vážně všechno :D

Ve 3 odpoledne jsme se sešli pod jabloní a bylo mi fajn, teď už jsem se začlenila, že jsem si snad se všemi mohla povídat jako s dobrými přáteli. Atmosféra byla moc hezká. 

Na cvičení jsem opět byli rozděleni do skupin. Já ještě pomáhala Lence s Labutí, a když přišel Radek, nechal ji cvičit zvláš´t a my se věnovali 7. formě, Šikmému kroku. To je forma, kterou se zrovna učím. Slováci, alespoň Marián, umí už 15 forem, ale u 7 jsme teď zůstali zjevně kvůli mě, když dál neumím. No, snad budou mít ještě dalších 5 dnů na procvičování, tak to nevadí. Radek mi opět srovnal záda, do polohy, která byla rovná. Ale rozhodně ne mě přirozená. Začala jsem chytat křeče a i když mě do té pozice narovnal, rozhodně jsem se v ní nemohla ani pohnout. No, k tomu bude ještě dlouhá cesta. Kdžy Radek odcházel k další skupině, postavil mě dopředu a řekl, že pár ze Slovenska může kopírovat. Ale ne.... Naštěstí jsme se pak přesunuli na jiné místo, do stínu, a každý si cvičil sám. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že pod jabloní nedaleko, sedí Petr a Pavel, sledují mě a něco si povídají, z čehož jsem byla mírně nesvá.

Nedlouho potom jsem byli všichni spojeni do jedné skupiny a měli jsme zkoušet Tchuej-shou . cvičení ve dvojicích. Nikdy jsem to nedělala a jako lichá jsem začala s Radkem, který se mi vše snažil vysvětlit. Brzy ale odešel dál, aby si zacvičil se všemi. Vlastně jsem se nechtěla moc zapojovat, protože mi bylo jasné, že s kýmkoli budu, ten si prostě nezacvičí. Vyšla jsem na Rimmu, která měla podle všeho tuto techniku zmáknutou, a byla hodná a snažila se mi vysvětlit vše a nastavit mě do přesně správné pozice (na milimetr, nekecám), kde přesně tlačím já do ní od paty nebo ona do mě. No nešlo mi to vůbec :D Rimma měla božskou trpělivost.

Po výborné, asi pětichodové večeři na čínský způsob jsem ještě šla ven. Chtěla jsem dorazit na chatu ještě za světla, a tak jsem si řekla, že vyrazím v 8, kdy se všichn sejdou na večerní Qi gong, a tak se budu moct alespoň rozloučit. Skupinka pokročilých u branky cvičila s meči, já jsem seděla pod jabloní s ostatními  a upíjela Senchu. V tom přišli Petr s Pavlem a hned se ptali: "Tys asi před tím už něco dělala, ne?" Hmmm, lidi tady jsou nějací děsně chytří. To tohle předtím diskutovali? No, když jsem to přiznala jednou, je to už jedno. Nakonec jsem skončila předváděním katy Shisochin a Sanseru a z toho, jak dlouho jsem je necvičila, byla najetá na Taiji a z nervozity, jsem zblbla otáčení a skončila špatným směrem. No naštěstí to nemohl nikdo posoudit :D Jen jako na potvoru jsem si všimla, že skupinka s meči u branky necvičí, ale kouká. Na mě! Lucka se pak rovnou zeptala, co že jsem to cvičila. Prý s už předtím všimla, že musím dělat karate, kickbox nebo něco takového, když mám černé kickboxerské kalhoty. Vážně všímaví! Lucka je sama bývalá karatistka, tak věřím, že nějak domyslet si mohla. Jen Rimma, když jsem se loučila, byla hrozně zaražená: A jak to všichni poznali, že děláš karate? Já to vůbec nepoznala! No... alespoň někdo :D Jediný, kdo to nakonec asi neví, je Radek. 

Závěrečná skupinovka

Na chatě bylo pak hezky, ale někdy kolem úterka mě napadlo, že bych vlastně tento týden mohla zajet na Talavan ještě na jeden den. Proč vlastně ne? Domluvila jsem se, a v pátek, den před koncem kurzu, jsem vyrazila znovu. Studenti mě nečekali, a tak jsem si jen dělala srandu, že se mě tak snadno nezbaví.

V osm ráno už jsem byla na rozcvičce vedené opět Petrem. Po snídani jsme se rozdělili tentokrát je  na dvě skupiny. Dnes měl být nejteplejší den zatím tohoto roku, a tak jsem se všichni chtěli vejít do stínu. Cvičila jsem s velkou skupinou u rybníčku. Akorát s Lenkou jsme znali jen 7 forem, a tak jsme si cvičili v rohu, co známe. Když dorazil Radek, s celou skupinou jsme pracovali na 6. a 7. formě. Dozvěděla jsem se nové věci, snažila s upravit si postoj, atd.

Radek pak zmínil něco o tom, když už víme, jak se v Labuti dýchá... No já to nevěděla. Asi se to probíralo některý z předchozích dnů. Když jsme měli přestávku, zeptala jsem se tedy starších studentů, jak je to s tím dýcháním. Dostalo se mi ale více různých odpovědí, a nakonec to tam někteří začali diskutoval mezi sebou a argumentovat, proč je to tak. No, obě varianty, co jsem slyšela, dávaly smysl, a tak mi nezbylo, než se nakonec zeptat Radka. Tedy moc se mi do toho nechtělo, ale Ilona byla tak hodná, že se zeptala, když už dorazil Radek, ale já se běžela napít. Jak jsem se vrátila, Radek naučil správné dýchání celou skupinu. Asi se to neprobíralo.

Po obědě jsem s ostatními popíjela Pavlův Puer a relaxovala tentokrát až do 4. Trénink se posunul o hodinu, protože později odpoledne by už nemuselo být takové horko. Šla jsem s ostatními k rybníčku, ale neměla jsem plavky, tak jsem nakonec do vody nevlezla. Dostalo se mi i dotazů, zda jsem zadaná, aby byl přehled :D Pavel mi věnoval hezký korálkový náramek, co měli na Talavanu na prodej, abych ladila do party. :)

Když přišel čas tréninku, naše začátečnická skupinka si cvičila sama, a když přišel Radek, procvičoval 7. formu se všemi (kromě tří nejpokročilejších, které cvičily meč).

Jak už jsem slyšela minulou neděli, tyto delší Talavanové pobyty bývají zakončeny tím, že každý zacvičí svůj kus sestavy přede všemi na kameru - buď sám, nebo ve dvojici, a následně se všechna videa promítají a Radek upozorňuje na chyby. Je to docela kruté, řekla bych. Na videu se dá zastavovat v těch nejhloupějších pozicích atd. :D No já se smála, zatímco ostatní z toho byli zjevně nervózní, protože natáčení se dělá poslední den, a to já tu už nebudu. No smích mě přešel, když Radek oznámil, že zítra má pršet a natáčí se dnes. Zkusila jsem to ještě uhrát na to, že v 8, kdy má začít promítání, stejně musím odjet, takže ani nemá smysl mě natáčet. Radek posunul promítání... Asi karma.

říkala jsm si, že to alespoň dobře vyjde. Slováci půjdou spolu a já budu hezky ve dvojici s Lenkou. Zdálo se ale, že an moji přítomnost Radek zapomněl, a tak, když přišli na řadu Slováci, k nim přidal Lenku. Ale néééé! Lenkooo! Začala jsem propadat zoufalství, že snad půjdu sama. Bohdan byl ale moc milý, a přestože je významně pokročilejší, nabídl se, že půjde cvičit se mnou, však i on si rád opraví případné chyby v začátku sestavy. Když na mě přišla řada, vzala jsem Bohdana s sebou. Radek nastail kameru, ak se zaseknul a ptal se, co my dva jako budeme cvičit. Bohdan říkal, že si se mnou klidně dá začátek sestavy a já jen přikyvovala. Radkovi se to ale nelíbilo a poslal Bohdana pryč. To nebylo vůbec fér! Pak už jsem se jen v rámci férovosti mohla zasadit o to, aby se nikdo neschoval, nevymluvil, či jinak natáčení neunikl. A že se lidi snažili! :D

Když jsme večeřeli a já se nacpala k prasknutí, přišla bouřka. Velkou radost jsem z toho neměla, páč v bouřce na skútru 70 km fakt nepojedu. někteří už mi plánovali, jak tu přespím do rána, že se prý i včera uvolnila jedna postel. No nakonec, než se dopromítalo alespoň pár prvních lidí, včetně mě, bouřka ustala a já po osmé vyrazila. Dorazila jsem už za tmy, po půl desáté. Musela jsem několikrát stavit, protože létalo hrozného hmyzu, který se mi rozmazal po helmě tak, že jsem nic neviděla, nebo mi dokonce vlétl dovnitř a chodil po skle... Brrr.

Talavan jsem si náležitě užila, dostala jsem cennou kritiku a už se nemůžu dočkat na čtyřdenní pobyt v srpnu, který jsem si před časem zaplatila :)

A teď co nejnižší postoj!