Víkend na Moravě

11. - 12. ledna 2020

Drop velký (Otis tarda) 

S tátou jsme si naplánovali tentokrát výjimečně celý víkend na Moravě. Je tam toho k vidění tolik, že stihnout ot i s cestou za den se nám zdálo nemožné. Velkým lákadlem byl především drop velký, který už se pár měsíců zdržuje u Hrubčic na Prostějovsku. Táta už na něm byl asi dvakrát, ale já se sem nedostala. V sobotu ráno, kolem 9:45 byla naše prní zastávka tedy tam. Projížděli jsme mezi poli  a rozhlíželi se a nakonec ho našli. Koukali jsme na něj stativákem asi na 200 m, takže nebylo vidět až tolik detailů. Říkala jsem si, jak tak obrovský pták asi létá - přinejmenším to musí být celkem náročné. A než jsem to stačila vymyslet, táta, co na něj zrovna koukal stativákem hlásí, že drop letí!
A letí dokonce směrem na nás. Ne úplně přímo. ale obsal kolem nás skoro kruh - asi se chtěl také podívat - a letěl přes silnici na druhé pole, značně daleko od cesty. Tak už jsme ho nechali být.

Kachnička mandarínská (Aix galericulata) na Nových Mlýnech

Cestou jsme potkali orla mořského i motáka pilicha.
Další naší velkou zastávkou byl břestský les, kde táta už párkrát potkal hejno bažantů královských, kteří ho pronásledovali po cestě. Když se táta rozběhnul, rozběhli se s ním. Bohužel, asi vážně nosím smůlu, dnes po bažantech ani stopa. Zato jsme ale viděli šoupálka dlouhoprstého, strakapoudy velké, datla, hejnko králíčků obecných apod. Procházka to tedy byla i tak moc hezká.

Hoholka lední (Clangula hyemalis) mezi chocholačkami

Následně jsme ze střední Moravy zamířili na jih. Dalším naším cílem bylo najít strakapouda jižního, který se mi zatímúspěšně vyhýbá. Navštívili jsme několik vesniček, kde strakapoudi byli hlášeni, nebo je tu viděl táta a tvrdil, že nějakého přeci musíme najít, neb jsou tu všude. Strávili jsme nějaký čas na hřbitově a až do setmění běhali po vesnicích, avšak bezúspěšně. Tedy, strakapoudi se různě ozávali, ale povětšinou z dálky a než jsme se pokusili přiblížit k danému místu oběhnutím zahrádkářské kolonie, nebylo po nich ani stopy. Takže zase smůla. Snad to zítra půjde líp.

Ostralka štíhlá (Anas acuta)

Přenocovali jsme v hezkém penzionu Herbenka v Hustopečích. Poprosili jsme ráno o dřívější snídani, abychom mohli brzy vyrazit na cestu. Byl hezký jasný den s teplotou až 5°C. Ráno jsme zamířili nejprve k Novomlýnským nádržím. Hledali jsme oka, kde se shromažďovalo vodní ptactvo. Bohužel hráz, kde normálně stavíme, se akorát předělává, a tak jsme se tam nemohli jít podívat na oko zjevně plné ptáků. Druhé oko, které jsme potkali, bylo plné běžných druhů, a až to třetí pro nás skrývalo pár nezvyklých pozorování. Velkou radost nám udělal sameček ostralky, samička morčáka malého, a především hoholka lední. Nečekaným druhem byla kachnička mandarínská. Na nebi a v okolních polích jsme viděli asi 3 orly.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Zajeli jsme také na lokalitu, kde táta prý ve vysoké trávě očekával pustovky. Bohužel, tráva byla víceméně posekaná a pustovky se nekonaly. Zato nás tu ale překvapilo hejno asi 12 koroptví a kroužící luňák červený.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)

Druhým hlavním cílem naší výpravy - hned po dropovi - byl zedníček, co zjevně přelétá mezi Klentnicí a Pastorkovým lomem, kde jsem zatím nikdy nebyla. Táta byl ázoru, že tohle místo je přehlednější a s menší návštěvností turistů, tudíž zkusíme štěstí tam. Rouměj: budem tam sedět, dokud se neukáže. Případně se zastavíme zase později. Na lokalitě už vyčkávali dva pánové. Ráno prý udělali několik fotek, ale během posledních dvou hodin se zedníček neukázal. Byli akorát na odchodu. My vyčkali asi půl hodiny, ale říkali si, že lepší bude zajet zase na jiné ptačí lokality a vrátit se později. Proč tu sedět na zadku?
Táta mě vzal tedy na náměstí jedné vesničky, kde na ostrůvku zeleně, kolem které jezdí autobusy, přespávají kalousi ušatí. A opravdu. Napočítali jsme jich asi 7. Jen se na nás občas se zájmem podívali. Snažili jsme se je nerušit, ale vzhledem k tomu, že tady všude jezdí auta a nepochybně i mohou běhat psi, snad je naše návštěva příliš nerozhodila.

Kalous ušatý (Asio otus)

Stavili jsme se ještě u průmyslové budovi nedaleko Hustopečí, kde prý bývá hlášen a táta i před nějakou dobou viděl raroha velkého. Nyní tu však zjevně byly pouze poštolky.
Vrátili jsme se tedy do Pastorkova lomu s tím, že teď si tu zedníčka prostě vysedíme. Já byla vybavena. Vzala jsem si s sebou krabičku se svačinou, termosku s čajem a podsedák. Co kdyby to bylo na dlouho, že? Táta se nestačil divit: "To sem jdeš jako piknikovat?" No vlastně ano. Měla už jsem pořádný hlad a zedníček na první pohled nikde. Ani táta nakonec nepohrdnul mým ovocným salátkem. Seděli jsme a seděli. Tedy já. Táta pochodoval kolem. Já zvolila čtení knihy a pravidelné vzhlédnutí ke skalám. Svítilo sluníčko a vlastně tu bylo moc hezky.

Zedníček skalní (Tichodroma muraria)

Dlouhou chvíli nám zpestřovaly sýkorky, a především dravci, kteří prolétali nad lomem a slune už je hezky nasvěcovalo zespoda. Notnou dobu se zdržely poštolky obecné a párkrát prolétl také sokol.
Přišly i dvě další birdwatcherky, se kterými jsme se dali do řeči. A čekali jsme spolu. Stíny se zvolna začaly prodlužovat a sluníčko už vůbec nehřílo tak, jako předtím. Vlastně hrozilo, že každou chvíli už zmizí za horizontem. Čekali jsme už dvě hodiny a byli jsme zmrzlí. Birwatcherky to vzdali a my pár minut na to smutně pobrali svoje věci. Já už odcházím, ale táta neodolí a ještě jednou se podívá. Okamžitě volá: "Poběž sem, rychle, je tu!" A opravdu. 15:20 před západem, zedníček přilétl. Několik minut jsme ho fotili a nadšeně pozorovali, ale byla nám už děsná zima, skoro jsem už necítila ruce, tak jsme nakonec ani nepočkali do úplné tmy. Ale měli jsme velkou radost.

Zedníček skalní (Tichodroma muraria)

Cestou zpět jsme se ještě stavili u průmyslové budovy u Hustopečí. Na zábradlí v dáli a v šeru tam seděla dravčí silueta, co velmi připomínala raroha velkého. Že by vážně? Pravděpodobně ano, ale bylo už dosti šero a detaily nešlo uspokojivě rozeznat. Píšu si ho tedy jen s otazníčkem.

Zedníček skalní (Tichodroma muraria)