29. května - 26. června 2013
Bažiny Bajkalu - malba akvarelem
Ešusovi se podařilo získat tříletý grant na výzkum ptačích společenstev v bažinách na břehu Bajkalu a já jsem měla to štěstí, že jsem mohl a být jedním z účastníků. Výprava měla trvat měsíc a půl, ale protože málokdo si mohl dovolit být pryč tak dlouho, rozdělil se pobyt na dva turnusy. V prvním, od konce května skoro do konce června měl být Ešus, Martin Sládeček, Zuzka Karlíková a já. Měl nás taky jako veledůležitý člen výpravy doprovázet Saša Kohutka, který do Ruska jezdí často, vyzná se tam a v okolí Bajkalu má několik přátel. V půli června, týden před naším odletem, nás měla přijet vystřídat druhá skupina ve složení Vojta Kubelka, Vašek Zámečník, Jirka Mlíkovský a Martin, který měl zůstat po celou dobu.
Asi dva dny před naším odletem jsme se dozvěděli, že Ešus si nejspíš nějak hnul se zády, která ho nesnesitelně bolí, není jisté, co s nimi má (vypadalo to na plotýnku), a zřejmě s námi nebude moci odletět. To znamenalo mírné přeorganizování a nedobrý pocit z toho, že "náčelník" s námi nebude, přesto jak moc se těšil. Nicméně Ešus byl přesvědčen, že mu stačí trochu odpočinku a přiletí za námi o týden později, takže se budeme moci vrhnout rovnou do terénu.
29. května se s námi sešel na letišti a rozdělil nám do batohů nějaké vybavení (GPSky, popsicly, příručky,...). Saša sice přišel později, ale jal se všechno organizovat a šlo mu to výborně. Batohy nám zabalili do odpadkových pytlů a zaizolepoval je takovým způsobem, že to vypadalo, jako bychom převáželi mrtvoly. Když měl hotovo, byl vybavem taky lahví piva pro každého a nám, kteří jsme ho viděli poprvé, začal připadat jako velmi sympatický a bezstarostný (v dobrém slova smyslu) člověk. Když Zuzka upozorňovala, že za hodinu nám to odlétá a my stojíme pořád u vchodu, došel Saša každému ještě pro plechovku a vydali se hledat naši bránu. Protože u ní byla ještě fronta, čekali jsme až odpadne, abychom mohli přijít suverénně poslední. Každý jsme s sebou měli zavazadla plná dražších věcí - foťáků, dalekohledů, erárních počítačí a Martin přepravoval Swarovskiho teleskop. Pro případ, že by se někomu nelíbilo, že něco takového tahá do letadla, Ešus mu poradil, ať tvrdí, že je to objektiv k foťáku, protože lidi jsou určitě tak blbí, že mu to zbaští. Nicméně lidi u brány vypadali, že už za sebou mají delší směnu, a protože jsem už byli jediní pasažéři široko daleko, byli komunikativní. Vyptávali se, kam to jedem s tolika dalekohledy a foťáky a vůbec takovou optikou. Zatímco ostatní se svlékali ze všeho potenciálně kovového, protože pípali, vysvětlila jsem obsluze, že jedeme k Bajkalu, hledat do bažin ptactvo. Pán se zasnil, že to by moc rád jel taky, ale raději rybařit. Bohužel se s námi nemohl vybavovat moc dlouho, protože letadlo se pomalu chystalo k odletu, tak jsme se rozloučili a vyrazili. Díky našemu opoždění hned ze začátku na nás nezbyla místa nikde pohromadě, a tak jsme seděli rozházeni napříč celým letadlem. Teď jsme všal letěli jen do Moskvy, což trvalo asi 4 hodiny, tak nám to zas až tak nevadilo. Já seděla vzadu hned vedle nějakého staršího popa s bílým plnovousem, čepičkou a v charakteristickém hávu. Ke konci letu však vytáhl dva dotykové mobily, jeden z nich zjevně dost zánovní a jal se volat domů. To mě trochu zarazilo, neb od takového pán jsem dotykové mobily nečekala.
Po vystoupení z letadla se celá naše skupinka zase sešla a pod Sašovým dozorem vyplnili nějaké formuláře. Na letišti v Moskvě jsme si vyzvedli všechny zavazadla a ušli kus cesty k našemu terminálu. Tam jsme vozíky s batohy zaparkovali u restaurace a Saša nás pobízel, ať si dáme pivo. To já nepiju, tak jsem se rozhodla pro sklenku vína. Měli jsme konec konců asi 3 hodiny prodlevu, protože naše letadlo mělo odjíždět až někdy kolem půlnoci. Obslua sice tvrdila, že objednané pití nám hned donese ke stolku, trvalo jí to však však dýl jak půl hodiny, a tak se Saša musel připomenout. Když už za to člověk na tom letišti platí takový prachy....
Klábosili jsme a klábosili a Saša šel pro další várku. Než nám ji ale servírka donesla, ozvalo se v rozhlasu, že naše letadlo brzy odlétá a ať pasažéři hejbnou kostrou. To nás trochu vyděsilo, úplně jsme ztratili pojem o čase. Servírka nám zrovna přinesla pití a tak Saša nařídil: "Na ex!". Mě se to se sklenkou vína teda nepovedlo, tak jsem ji tam poloplnou musela nechat stát. Popadli jsme zavazadla a běželi k odbavení, obkroužili jsme celou frontu, podlezli pod páskou a přemluvili paní, ať nás vezme hned. Naházeli jsme jí krosny na pás a řekli, ať na ně jmenovky dá jak chce, že si je pak protřídíme. Paní souhlasila a urgovala nás, ať už koukáme sprintovat dál. To jsme také udělali, než jsem byla zastavena před rámem ochrankou. Povídali mi něco Rusky, čemuž jsem nerozumněla ani slovo, ale podle posunků jsem šla za nimi do nějaké kanceláře, kde měli na monitoru počítače připravený sken krosny a ptali se mě, co je ten velký tmavý flek nahoře. Neměl moc žádný tvar a z obrázku se zrovna nedalo poznat, co to je. Vzpomněla jsem si, že v těch místech jsem měla zabalené pět skleněných placatek rumu, které jsme každý vezli jako dárky a úplatky. Aby se nerozbili, zabalila jsem je do ručníku. Řekla jsem jim tedy, že jsou to "rums in a towel". Myslím, že mi moc nerozumněli, ale s vysvětlením se spokojili a odvedli mě zpět. Ale vzhledem k tomu, že jsme neřešili, čí jméno přijde na který batoh, jsem vlastně ani netušila, jestli je to zavazadlo moje.
Poslední kontrolou k letadlu mě pak i po mém dotazu, zda si s sebou můžu vzít láhev s vodou bez okolků pustili dál a pak už jsme mohli jen v klidu čekat, až nás nechají jít do letadla. Tentokrát jsme seděli všichni hezky vedle sebe. Cesta trvala několik hodin a jeli jsme v noci, i když z té výšky se nám slunce za obzorem ztratilo jen na dost krátkou chvíli. Alespoň mírné světlo na horizontu bylo vidět skoro po celou dobu.
Ruský car s dvouhlavým orlem, Irkutsk
Trochu jsme se prospali a ráno už jsme přistáli na letišti v Irkutsku, kde na nás čekali Sašovi kamarádi, kteří nám měli pomoct s odvozem a nákupem nezbytností. Nám, co jsme zde byli poprvé, ukázali Irkutsk a některá jeho významná místa či zajímavé budovy. Neodolala jsem například ochutnat zdejší oblíbený kvas u poulišného stánku. Chutnal přesně tak, jak by člověk čekal, že něco, co se jmenuje "kvas" bude chutnat - jako rozmočený starý zkvašený napěněný chleba. Trochu mi připomínal chuť piva a to už samo o sobě nebylo dobré znamení. Když jsem do sebe natlačila celý kelímek, žaludek mi poněkud ztěžkl. Martin si ale pochutnal a Zuzka, která tento nápoj znala už z dřívější výpravy do Ruska, poděkovala a slušně odmítla.
Ondatra - Angara, Irkutsk
Místní poddruh rybáka obecného - Sterna hirundo longipennis; Angara, Irkutsk
Kromě rybáků upoutali naši pozornost taky rorýsi nápadní bílým kostřecem: rorýsi východoasijští (Apus pacificus).
Při další prohlídce Irkutsku nám Sašův kamarád popsal místní autobus, kterému říkají Akvárium, neb tak trochu vypadá a je v něm vedro; ukázal nám sochu turisty (nebo jak že se jí říkalo), tanky a další válečné vybavené, oblezlé dětmi a zavedl nás do obchodu se suvenýry, kde jsme si všimli zmenšenin sochy, kterou jsme viděli po cestě z auta a dohadovali jsme se, které zvíře má představovat. Vypadala skoro jako rys s dlouhým ocasem. Je to prý podobizna legendárnho zvířete nazývaného Babr, znázorňovaného jako napůl tygra a napůl bobra. Původně byl symbolem Irkutsku sibiřský tygr, ale díky názvu "babr" byl zaměněn s bobrem a tak je také dnes zpodobňován, navíc s uloveným sobolem v tlamě.
Později jsme se opět setkali se Sašou a šli jsme na čínské tržiště, kde jsme chtěli levně pořídit nějaké vybavení - především vysoké holiny do bažin a čluny. Při tom všem nám velmi aktivně pomáhala především Olga - geobotanička (jestli se správně pamatuju) a milá paní, které nedělalo problém vše organizovat. Čluny jsme měli v plánu nakoupit jednomístné a celkem čtyři, aby měl každý svůj. Příliš se nám ale nepoštěstilo - čluny tak malé, jak jsme si představovali, nikde něměli a ty jednomístné byly většinou dost drahé. Jejich nákup jsme tedy odložili do dalšího města, které budeme mít po cestě.
Když jsme sehnali vše, co se dalo, rozloučili jsme se se Sašovými kamarády z Irkutsku (kromě Olgy), nasedli do připraveného uvazíku s řidičem a vydali se směrem na jih. Po cestě Olga klábosí se Sašou a nabízí nám sušené omuly, nějaké hlavonožce - buď naložené nebo sušené, které se jí jako křupky. Ani jedno z těch jídel mě ale nenadchlo, tak si jen trochu zobu spíš ze slušnosti a v naději, že přivyknu místním chutím. Po pár hodinách, když už jsme byli po letu a cestě uvazíkem celkem utrmácení se nám z okénka poprvé naskytl pohled na nejstarší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě a cíl naší výpravy - Bajkal. Na odpočívadle jsme zastavili, i přes studený vítr a drobný déšť vylezli z auta, abychom se mohli pořádně pokochat. Od jezera nás dělil jen sráz a vesnice Slyudyanka, kde jsme měli strávit první noc na Sibiři. Olga nám ukázovala kostel a vedle něj modrý domek - její chatu - kde se nás chystala pohostit.
Zuzka, já a Martin a náš první pohled na Bajkal u vesnice Slyudyanka
Ve Slyudyance a - jak jsme zjistili později - i všech okolních vesnicích měli krásné dřevem obložené domky s pastelově zbyrvenými okenicemi, ráma okem, dvěřmi, plotem apod. Tento typ architektury pozoruhodně dotvářel místní atmosféru. Když jsme zaparkovali na dvorku u Olgy a vyložili některé věci, šla nám Olga ukázat, kam jít pro vodu. Nejbližší kohoutek samozřejmě nefungoval, a tak mě a Martina vedla k jinému, asi 300 m vzdálenému. Naplnili jsme plechové kýble tak, aby se daly nést přes kopeček a po nerovné cestě. Když mě viděli místní chaláni, hned na mě volali: "Děvočka! Chačeš pomošč?". Měla jsem chtít. S několika kg vody v každé ruce a nepohodlnému úzkému uchu kýblu, které se zařezávalo do dlaní, jsem po daných 300 metrech myslela, že mi upadnou ruce a dost jsem si ulevila, když jsme kýble dopravili do stavení. Tedy do té doby, než mi byly kýble odebrány a já byla poslána pro další. Teď už mi ale jeden bohatě stačil. Docela cvičení to bylo - i přes to, že část vody skončila na mých nohavicích.
Saša nese dříví na zátop do plotny
Martin s určovací příručkou u Olgy na chatě
Na noc nám, jako něžnějšímu pohlaví byla přenechána manželská postel a kluci se vyspali na zemi. Ráno jsme posnídali a jako správní ptákomilci vzali dalekohledy, foťáky a běželi se podívat na zajímavého rehka, který prý venku zpíval na drátech. A vskutku, poprvé jsme mohli pozorovat rehka mongolského (Phoenicurus auroreus). Sameček byl černý, se sytě oranžovým břichem a kostřecem, bílou skvrnou v křídlech a šedou horní částí hlavy. Pod ním se na ulici před kostelem procházela telata.
Rehek mongolský (Phoenicurus auroreus), Slyudyanka
Později jsme se sbalili, poděkovali Olze a obdarovali ji loveckým salámem, který jí udělal překvapivě velkou radost, rozloučili se a opět vyrazili na cestu. Na Sašovy pokyny jsme každý v Čechách do svého zavazadla přibalily alespoň dvě šišky lovečáku a v několika menších lahvičkách litr rumu. Obě tyto věci měly sloužit jako dárky nebo na směnný obchod s rybáři.
Teď už jen s ruským řidičem v uvazíku jsme vyrazili podél jižního břehu Bajkalu a postupně se kolem jeho východní strany stáčeli na sever. Jako kulturní vložku nám Saša zařídil zastávku na nádraží Transsibořské magistály. Dráha vedla i kolem Slyudyanky a noci byla slyšet, až teď jsme ji ale spatřili na vlastní oči.
Transsibiřská magistrála
Shodli jsme se, že ty opravdu potkat nechceme, a tak je nejvyšší čas vyrazit dál. Cesta byla místy trochu křivolaká, i když stále asfaltová a s výhledem na jezero. Ubíhala nám celkem příjemně, jen Martin vypadal trochu zeleně. Vypadalo to, že bude brzo zvracet. To nás překvapilo, protože se nám jeví jako celkem odolný člověk. Přemýšleli jsme, čím by to mohlo být a dostali jsme se k včerejší veřeři. Zákusek se Martinovi sice zdál zvláštní a moc sladký, pravděpodobnější příčinu jsme ale po jeho vyzpovídání našli v tom, že omuly snědl celé, včetně kůže a šupin. Naštěstí další zastávka nebyla daleko - Saša nás zavedl k dolu, kde dají mezi kameny najít úlomky mramoru a flogopitu, který jsme si chtěli odvézt jako suvenýr. I když to tu zřejmě bylo už dost probrané, našli jsme pár zelenkavých úlomků, které jsme strčili do kapsy a mohli jsme pokračovat dál. Martin také zahlédl zajímavého hnědého ťuhýka. Nám se ale vypátrat nepodařil, a tak doufáme, že ho ještě někde potkáme.
Zastávka na prázdné silnici obklopené břízami, borovicemi a horami
Další zajímavostí po cestě, kde jsme se chtěli stavit, byla rezervace okolo Teplých jezer - alespoň tak je Saša nazýval. Vedla k ní velmi, ale opravdu velmi křivá cesta, při které se uvazík nebezpečně nakláněl na všechny strany, ale náš ruský řidič si s ní po nějakém tom zápolení nakonec poradil. Když jsme se vynořili z porostu, naskytl se nám pohled na řeku s kamenitými břehy, kde odpočívala samička morčáka velkého (Mergus merganser) a popolétali dva pisíci obecní (Actitis hypoleucos) - první bahňáci, které jsme tu viděli.
"Teplé" jezero
Zaparkovali jsme auto a kousek popošli k malebnému teplému jezeru. Z cesty jsme byli rozlámaní, a tak jsme se na chvíli vyhřívali na sluníčku, místní ptactvo nám ale nedopřálo klidu. Konipas horský (Motacilla cinerea) se tu proháněl s nějakou lindškou, kterou jsme, pokud vím, dosud spolehlivě neurčili a nevím, jestli se nám to z nepříliš podařených fotek kdy podaří. Objevil se také trochu odlišně zbarvený konipas bílý (Motacilla alba), zřejmě samička již dříve pozorovaného rehka mongolského a další pro všechny nový druh - strnad olivový (Emberiza spodocephala). Nahánění a pokus o vyfocení těchto ptáků nás stál poměrně dost snažení. Nechali jsme se rozptýlit pouze dalšími ptáky - jako byl přelétající krkavec, který podezřele rychle máchal křídly a zdál se mít poměrně tlustý zobák. Zda to byl nějaký jiný krkavec, než velký, nevím. V lese jsem se snažila vyfotit zajímavý hmyz a hezky nasvícené kapradí. Když jsem se vrátila k místu Sašova odpočinku u břehu jezera, po kmeni tam rychle proskákal drobounký burunduk páskovaný! Mrzelo mě, že byl tak rychlý a fotky za moc nestojí, to jsem si ale brzy mohla vynahradit, když naše stolování a obědvání chleba se sýrem a čajem na balkóně pohostinství, co tu stálo, přerušil povyk způsobený jiným, značně fotogeničtějším burundukem, který je poměrně ochočený a pochutnával si zrovna na ohryzku od jablka. Obklíčili jsme ho asi ze 3-4metrové vzdálenosti a pokoušeli se o co nejlepší snímek. Když jsme ho příliš otravovali, rozhodl se jít si ohryzek sníst jinam.
Burunduk páskovaný s ohryzkem
Typická malebná vesnická stavení
V deltě Selengy
Ulan-Ude je hlavní město Buriatské republiky. Saša nám vysvětluje, že podobně jako mongolský Ulanbaatar znamená "Rudý hrdina", Ulan-Ude nese jméno "Rudá brána" nebo "Rudá řeka". Uda je jméno široké řeky, která jím protéká. Polemizujeme nad tím, že i když je Uda mnohem vodnatější a mnohem delší než naše Vltava, které se dostává takové pozornosti, Uda zdaleka nemá takový "význam", neb je jen jednou z mnohých širokých sibiřských řek.
Už za tmy dorážíme k Ulan-udské akademii věd, kde nás přivítá další z Olegových dobrých kamarádů - Oleg. Oleg je velmi sympatický botanik, který nám poskytne střechu nad hlavou pro tuto noc. Pozval nás do botanické laboratoře místního institutu. Na dveřích si všímáme, že všichni pracovníci této laboratoře, včetně Olega, jsou kandidáty věd. Místnost je docela prostorná s velkým stolem uprostřed a policemi a skříněmi zaplněnými různými zaprášenými spisy a suchými rostlinami.
Vynosili jsme věci z auta, odstrčili mikroskopy a udělali na stole místo pro všemožné jídlo, které jsme přivezli. Oleg nám vyprávěl zajímavé historky a zvyky, Saša nám některé překládal, ale zbytek jsem si se svou neexistující znalostí ruštiny musela spíše domýšlet. Saša měl se setkání se starý známým dobrou náladu, a tak hned s širokým úsměvem pronesl svoji oblíbenou frázi: "A na to se napijem!"
Večeře na noc v botanické laboratoři akademie věd v Ulan-Ude s naším hostitelem Olegem (vpravo uprostřed)
Po noci strávené, jako prý i mnoho předchozích návštěvníků, na zemi laboratoře, jsme posnídali, opláchli se u umyvadel s tekoucí vodou (Tekoucí voda a splachovací záchody byly na místní poměry poměrně luxus, kterému jsme tímto dali na několik týdnů sbohem.) a spolu s Olegem se vydali na další nákupy, shánět výbavu, kterou jsme nesehnali v Irkutsku.
Botanická laboratoř, Ulan-Ude
Naše další cesta vedla do stavebnin, kde jsme si nakoupili plážové boty a další vymoženosti, které Saša pokládal za potenciálně užitečné, ale hexagonové králičí pletivo, které jsem chtěli použít na stavení pastí (pulapek) se nám najít nepodařilo a museli jsme ho nahradit umělohmotným, čtverečkovým, které bylo to nejlepší, co Ulan-Ude mohl nabídnout. Na oběd jsme zašli do postavené jurty na plnění knedlíky, nebo v mém případě na výbornou středoasijskou polévku Lagman.
Asi po třech hodinách jsme se vrátili do elektra. A počítač měl už skoro! dochroustáno. Saša s Olegen vyfásli krabici naplněnou bateriemi, štos sešitých papírů s detailním účtováním a snad metr a půl dlouhou účtenku, která se postarala o všeobecné veselí. U pokladny jsme zaplatili a už skoro odešli, když se znudění ochranka rozhodla, že naše baterie musí přepočítat. Oleg, který vypadal jako velmi mírumilovný a vyrovnaný člověk už vypadal, že někoho praští, ale zkrotil se, ochranku pouze seřval, a odešel.
Spolehlivě nejdelší účtenka, jakou jsem kdy viděla
Další problém nastal s pořizováním člunů. Jednomístných byl prostě nedostatek. Prošli jsme několik obchodů a tržiště, kde jsme nakonec koupili dva jednomístné, i když i tak poněkud velké čluny. Víc jich neměli. A jiné typy byly moc těžké na tahání v trávě za sebou a na nošení. Dlouho jsme přemýšleli, co s tím, a nakonec k nim koupili dvě vysoké nafukovací matrace, které můžeme tahat za čluny nebo pádlovat rukama. Na Ešusovu radu jsme nekupovali pádla, protože v bažinách si prý stačí lehnout na člun a pádlovat rukama. Tak to dělal Ešus... na mnohem menším člunu.
Odpoledne jsme zastavili u chrámu nápadně východního vzezření s pěkným výhledem na Ulan-Ude. I když se město rozkládalo, kam oko dohlédlo, jeho vzezření se nijak neliší od přilehlých vesnic - stejná dřevěná stavení s baňami a zásoubou dříví na dvorku. A prašné cesty kolem.
Já u chrámu v Ulan-Ude
Typická vesnice
Bylo patrné, že cesta se pomalu s ubývající civilizací zhoršovala. Zmizel asfalt a zůstala jen křivolaká, ač široká, zato ale velmi prašná cesta, díky čemuž jsme se v rozpáleném autě místy docela dusili. Rozhlíželi jsme se po krajině. Spát totiž moc nešlo - při každém výmolu jsme se i v prostorném uvazíku mlátili hlavami do stropu, do oken, nebo o sebe. Knihy (sprostá konverzační příručka od Ešuse a altas ptáků) odložené na stolečku přede mnou rády nadskakovaly a pomalu či rychleji cestovaly k okraji. Po několika hodinách praxe jsem ovládla umění i v polobdělém stavu chytat knihy jednou rukou ve vzduchu přesně v okamžiku, kdy opustily plochu stolku.
Led na Bajkalu
Slunce se pomalu stáčelo k obzoru a přišel čas udělat zastávku na večeři. Stavili jsme se u jakési jídelny-motorestu na břehu Bajkalu, kde jsem si opět dala svůj oblíbený Lagman. Přestože začínal červen a slunce pálilo, na téhle části břehu byla spousta ledu, včetně velkých esteticky zajímavých ker. Mezi nimi jsme viděli nějaké ptáky, včetně rybáků a páru morčáků prostředních (Mergus serrator).
Morčáci prostřední na Bajkale
V okolí jsme si všimli krutihlava obecného (Jynx torquilla) a mláděte holuba. Šlo o dalšího z holubů, které jsme několikrát zahlédli po cestě. Ti místní se vyznačovali bílým, tmavě ohraničeným příčným pruhem na ocase. Přičítali jsme to jen zdejší variabilitě, než jsme otevřeli atlas a zjistili, že jde o úplně jiný druh holuba - holuba útesového (Columba rupestris).
Mládě holuba útesového (Columba rupestris), který se na první pohled nijak neliší od holuba domácího
Po našem večerním příjezdu jsme jen povečeřeli, popili s naším řidičem a šli spát.
No comments:
Post a Comment