Poté jsme čekali na ředitele - zdejšího šéfa, který s námi přišel probrat, co tu budem dělat, nějaké možnosti našeho ubytování a další logistické záležitosti. Dal nám několik možností. Nakonec jsme se rozhodovali, jeslti zůstaneme ubytovaní v této budově a každý den budeme na naši lokalitu dojíždět, nebo jestli si postavíme tábor na místě, pouhých pár stovek metrů od studijní plochy, kde si můžeme postavit chatky a generátor na elektřinu a čas od času by nám přivezli zásoby. S touhle možností jsme původně nepočítali, ale docela se nám zamlouvala. Obhlédneme lokalitu a rozhodneme se.
Odpoledne přijel svým terénním autem Andrej, Sašův kamarád a zaměstnanec národního parku. Na první dojem jsem z něj měla celkem smíšené pocity. Na rozdíl třeba od Olega to byl člověk evropského vzezření, ale s trochu sugestivním "germánským" sestřihem, a tak na mě působil trochu jako upjatý voják. Brzy se ale ukázal být velmi ochotným, přátelským a sympatickým člověkem.
Všechny nás nabral do auta, aby nás dovezl na poloostrov Svjatoj Nos, kde byla plocha, na které měla probíhat naše terénní práce.
Na konci Ust-Barguzinu jsme se zařadili do fronty aut čekající na přívoz, abychom se dostali přes řeku. Na dohled už se sice stavěl most, ale to byla zatím jen píseň budoucnosti. Vypadalo to, že tu chvíli stát budem, a tak jsme vylezli z namačkaného auta do větrného počasí ven. Všimli jsme si, že všechny domky kolem široké prašné cesty měly připravenou notnou zásobu nařezaného dřeva na zátop.
U přívozu
Kolem aut pobíhala smečka toulavých psů, kteří hledali, co by snědli. K jídlu tu toho bylo docela dost. U stánků stály ženy prodávající ryby (omuly, jak jinak), nebo kedrové oříšky - semena borovic. Neodolali jsme a pytlík jsme si jich pořídili. Tato strava je poměrně náročná na zuby, protože na to jak jsou malá, mají borovicová semena poměrně tlustou skořápku, kterou je třeba rozdrtit, než se člověk dostane k malému, po smůle chutnajímu semínku. Proto jsme jich nesnědli mnoho a vrhli se na nějaké místní sladké cosi, co Saša vzal s sebou.
Během našeho čekání jsme samozřejmě byli vybaveni dalekohledy, aby nám neunikl například prolétající hnědý luňák. Vypadal v podstatě identicky, jako náš luňák hnědý a jen díky trochu kontrastnějšímu zbarvení jsme ho nakonec určili jako luňáka sibiřského (Milvus lineatus), který byl původně počítán jen jako poddruh luňáka hnědého.
Luňák sibiřský (Milvus lineatus) prolétající nad přívozem v Ust-Barguzin
Konečně se od protějšího břehu odlepil přívoz a přirazil k nám. Postupně se na něj narovnalo několik čekajících aut. Pasažéři museli všichni povinně vystoupit. Tak jsme alespoň mohli sledovat, jak tady ten přívoz funguje. V podstatě to byla jedna široká bárka, která naložila auta. Vepředu byla za lano přivázána k menšímu motorovému člunu, který ji táhl. Jeho řidič byl velmi zručný, bylo vidět, že už má natrénované nejrůznější manévry, jak i přes silný vítr a proud řeky dopravit přívoz přesně k molu, aby posádka mohla rychle vyhodit lana a omotat je kolem připravených kolíků. když jsme se dostali na druhou stranu, vyjeli jsme až k domu se závorou, kam Andrej běžel zaklepat a přesvědčit strážce, aby nás pustili do národního parku. Přestože naše destinace byla vzdálená jen nějakých 20 km, když jsme viděli tu šílenou cestu k ní, pomalu jsme začali mít pochyby o tom, jak se tam dnes a denně budeme z vesnice Usti dopravovat. Definitivně jsme se tedy rozhodli pro možnost postavit si tábor přímo tady. Cesta zabrala asi hodinu. Byla písečná a s šílenými výmoly, takže se muselo jet opravdu opatrně. Normální auto s nízkým podvozkem by tu mělo opravdu problémy a možná by ani neprojelo. Andrej s námi po cestě udělal pár zastávek, abychom si prohládli krajinu.
Andrej nás do rezervace vezl po jediné, ale písečné a dost křivolaké cestě.
Celý poloostrov - nebo alespoň jeho jižní kraj u břehu Bajkalu, byl pokryt nádherným čistým pískem, jaký si představujeme na ideální pláži, kde bychom chtěli strávit dovolenou. Na něm rostly převážně nízké břízky a borovice (kedry). Kvetly tu růžové rododendrony, žluté máky a další drobné kvítí. Objevovaly se také porosty mechu, lišejníků nebo brusinek. Na západě bylo odevšad dobře viditelné pohoří Svatý Nos, které se tyčilo do výše 1877 m nad mořem a se sněhem na vrcholcích tvořilo jasnou dominantu zdejší krajiny.
Výhled na Svatý Nos poblíž pracovní plochy - hledáme místo pro tábor
Podle GPSky jsme se přiblížili k naší lokalitě, a tak jsme vystoupili z auta, prošli mezi řídkým porostem borovic, abychom se na ni mohli alespoň podívat. Díky bažinatému charakteru terénu jsme si ale zatím blíž netroufli. Rozdělili jsme se, abychom si terén trochu prohlédli a našli nějakou vhodnou plochu, kde bychom si mohli postavit tábor. Mezitím kolem nás prolétla kukačka. Přemýšleli jsme, který ze dvou zde žijících druhů to bude. Vypadala jako naše kukačka obecná, ale Andrej nás ubezpečil, že jde o kukačku Horsfieldovu (Cuculus optatus), která se liší šíršími pruhy na břiše a především úplně odlišným hlasem. Když jsme zjistili, že je to tedy druh nám zcela neznámý, popadli jsme foťáky a nechali se unést naší fotoloveckou vášní s cílem pořídit alespoň dokumentační snímek.
Kukačka Horsfieldova (Cuculus optatus)
Když jsme našli poměrně rovný, prostorný a hezky písčitý plácek kus dál od cesty, tak, aby na nás přes roztroušený porost nebylo zbytečně vidět a co nejblíž ke studijní ploše, uložili jsme si jeho souřadnice do GPSky a autem vyrazili po cestě dál, směrem ke Svatému Nosu. Tam, kde se cesta stáčí k severu podél pohaří, zastavujeme, abychom se podívali na jezero. Do této "zátoky" nahnal nejspíš vítr led, který jsme předtím neviděli.
Zátoka s ledem u úpatí Svatého Nosu
Není hladký, ale vypadá spíš jako plocha tvořená z krystalků. Přelétli nad ní dva pisíci obecní (Actitis hypoleucos) a občas k těsně k ledu, skoro na dosednutí přilétl jeden z početných budníčků v okolí. Přemýtala jsem, proč k letu léta a těsně nad ním chvilku třepotá - že by lovil nějaký hmyz?
Břeh je plný různobarevného písku a oblázků. A protože na sluníčku je už celkem teplo, i když od ledu jde trochu chlad, zimní pokrývka hladiny pomalu roztává a jak se rychle vypařuje, i okem je patrná jakási modrá mlha, která se z něj line.
Jak led taje je vidět i pouhým okem
Když se vynadíváme, nasedáme do auta a pokračujeme v cestě, která se trochu zužuje jak prochází houstnoucím porostem. Mezi stromy vesele kvetou krásné rododendrony. A najednou Zuzka vykřikne: "Stát! Támhle jsou jeřábci!". Andrej je pohotový, brzdí a couvá kousek zpět. Marně hledáme velmi nenápadného ptáka mezi hustým podrostem. Ale nakonec se poštěstí. I na fotku.
Jeřábek lesní (Terastes bonasia)
Po chvíli, když jsme přejeli poloostrov na severní stranu, se před námi opě otevírá pohled na širou vodní hladinu. Těsně před tím, než dorazíme k cíli - malé rybářské osadě Monachovo. Sice má i svoje jméno, ale najdete ji jen na podrobných mapách. Aby ne, jestli nás oči neklamou, je v podstatě tvořena jedním oploceným pozemkem, kde místní bydlí a na louce rozesetými dřevěnými rybářskými chatkami, které pronajímají. A na ty jsme se přišli zeptat. Chtěli bychom si tři odvézt na náš vyhlédnutý plácek a strávit v nich následující týdny. Zatímco Andrej se Sašou vše domlouvají, my honíme v lese různé druhy budníčků, lejska a již známé rehky mongolské.
Rehek mongolský (Phoenicurus auroreus) v rybářské osadě Monachovo
Vyhlídka poblíž Monachova - na severní část Bajkalu a pohoří Barguzin
Cestou dolů se trochu zdržuju a fotím kvítí. Autem se pak vydáváme zpátky rovnou k přívozu a do Usti, s jedinou zastávkou u další rybářské chaty asi 2 km od našeho budoucího stanoviště, abychom s nimi dohodli pomoc s odtažením chatek. Výměnou chtějí jen přivézt benzín, a tak je dohoda rychlá. Po cestě nám před autem přelétávají různí budníčci a zastavíme, když prochází bekasina, kterou pro pozdější určení rychle fotím z okýnka přes Martina. Trochu doufáme v bekasinu sibiřskou (Gallinago stenura), ale neumíme to posoudit, a tak se spíš přikláníme k tomu, že šlo jen o "obyčejnou" bekasinu otavní (Gallinago gallinago).
Bekasina nejspíš otavní (Gallinago gallinago)
Andrej se pro ukrácení cesty dal na vyprávění vtipů, kterým se Saša vyloženě řehtá, a tak ho prosíme o překlad. Většinou se týkají medvědů, sežraných lidí a urážení Čukčů. O čem by se taky na Sibiři mohlo vtipkovat, že? Jeden z nich se stane skoro naši hymnou, neb si ho při následujícím pobytu opakujeme při každé příležitosti.
Přívoz do Ust-Barguzin přistaven pro naložení jednoho z místních "Žigulosaurů" a dalších aut
Večer chvíli popijem, ale jdem spát, abychom na stěhování chatek byli čerství. Po ranním zazvonění budíku usedneme k snídani. Dávám si od večeře zbylé těstoviny plněné masem, které jíme v místním stylu i s vodou ve které se vyvyřily na místo polévky. Zuzka a Martin si radši dají něco jiného, mě ale zachutnaly. Rychle se vypakujem, protože před brankou už na nás opět čeká Andrej. Nejdřív se vydáváme po jednotlivých místních putikách shánět kanystry na benzín, abychom mohli přivézt slíbené množství paliva rybářům. Nikde je ale jako na potvoru nemají. Kupujeme proto dva obyčejné kanystry na vodu, o nichž nás prodavač ujišťuje, že na benzín rozhodně vhodné nejsou a ať to ani nezkoušíme...
Takže je hned jedeme naplnit až po okraj a hurá na přívoz! Čekání si zkracujeme pozorováním ptactva a Zuzka mě učí některá písmena azbuky. Saša u jedné z prodavaček koupil uzené omuly k obědu. Sníst toho posledního sušeného, kterého koupila Olga se totiž nikomu příliš nechce.
Po cestě se autem šíří nepříjemný zápach benzínu, a tak Andrej občas zastavuje, aby zkontroloval, zda se v kufru nerozlil přespříliš na té hrbolaté cestě, kdy v autě skáčeme jak hadrové panenky. Ulevíme si, když dojedeme k rybářům a smrdutou tekutinu jim můžeme vyložit. V Monachovu už na nás čekají s obrovským náklaďákem, který je vybaven i jeřábem pro zdvižení chatek. Chlapi se pouštějí do práce a my se Zuzkou spíš jen bezmocně přihlížíme. O naši pomoc zjevně ani nikdo nestojí. Když naloží první z dřevěných chatek, sednou si do vozu dva rybáři, vedle nich Saša a namáčknutý Andrej, zatímco Martin se vměstná někam za sedačky. Hm, zdá se, že na nás místo nezbylo, a tak tu musíme počkat. Využily jsme této příležitosti k poobědvání uzeného omula, který mi zpočátku velmi chutná, ale jeho uzená a přesolená chuť se mi brzy zprotiví. Kus sýra, který jsme objevily v Andrejově autě je ale výborný, a tak ho přikusujeme k chlebu. Mlsně na nás kouká jeden z psů, který je kost a kůže a právě dožral omulí hlavu, kterou našel bůhví kde. Po obědě bereme dalekohledy a sledujeme vše, co prolétne, nebo se pohne v trávě. Díky tomu jsme u jedné louže objevily trávou se proplétající cvrčilku žíhanou (Locustella lanceolata), která svých chováním víc než cokoli jiného připomíná myš.
Cvrčilka žíhaná (Locustella lanceolata)
Začíná ale poprchávat, tak se vracíme a schováváme se v Andrejově autě. Kde si na chvíli trochu zdřímneme, zatímco se chlapi vrací pro druhou chatku. Že jim to ale trvalo! Ale dá se pochopit, že těch 14 km po té hrozné cestě, navíc s náklaďákem a ještě naloženou chatkou, zabere nějaký čas. Když odjednou podruhé, objeví se jeden z obyvatelů Monachova a pokyne nám, ať jdeme za ním. Pozval nás do domu, kde zřejmě bydlí. Jeho žena nás usadila ke stolu, nabídla čaj a ukázala, ať si dámě něco k jídlu. A že na stole toho bylo dost. Smažený omul, solený omul, syrový omul.... Po tom uzeném ale už příliš hlad nemáme, a tak jen ochutnáme. Za chvíli se objevují další rybáři a přisedávají. Povídají si a nám nevěnují velkou pozornost. Než dojde na přípitek. Ze slušnosti nám nabídnou, ale jejich výrazy napovídají, že od nás moc nečekají. A to nám zase hrdost nedá, tak si dáme na ex taky. Postupně venku přechází déšť a nám je hloupé tu jen tak sedět, tak se vracíme k autu a pokračujeme po cestě. Nad hlavou nám přelétne orlovec říční (Pandion haliaetus) s uloveným omulem a na bahnitém břehu objevujeme nějaké ptáky. Je tu konipas horský (Motacilla cinerea), konipas luční (Motacilla flava), pisíci a podezřelý ptáček s červenou skvrnou na bradě, který vypadá na slavíka kaliopu (Luscinia kalliope)!
Orlovec říční (Pandion haliaetus) s úlovkem
Je ale daleko, a tak jsem se plížila do křoví z boku ve snaze vidět ho lépe. To jsem ale neměla dělat. Z větviček na mě nalezli sakra velcí červenočerní mravenci a mám je úplně všude. Ježišikriste, fuj! Okamžitě vylézám ze křoví, skáču a sklepávám je ze sebe, co to jde. Vždycky se ale další objeví. Když doběhnu za Zuzkou, prosím ji, aby mi prohlédla hlavu. A čtyři další mi vyhazuje z vlasů. Jako malá jsem se mravenců štítila natolik, že lezl-li po mně byť jen jeden, následoval hysterák a strhání oblečení ze sebe. Teď už se sice ovládám, ale i tam to pro mě byla téměř noční můra. Pořád mám pocit, že mě někde svědí a lezou po mně další.
Mezitím zpoza stromů vyjede bílý náklaďák, a tak spěcháme zpět do Monachova, abychom pomohli s nakládáním poslední chatky, bude-li třeba. Nebylo. Kluci vypadají, že už toho mají dost, jsou z cesty celí vyklepaní a hladoví, a tak po naší zmínce o hostině u rybářů po nás vrhají nepříjemné pohledy.
Po naložení třetí chatky lezeme všichni do Andrejova auta a jedeme za náklaďáikem. Cestu jsme si krátili vymýšlením jména pro naši novou osadu. Určitě by si nějaké zasloužila. Mě se zvlášť líbila "Kedrová Lhota", nakonec jsme si ale říkali, že bychom měli tábor pojmenovat po Ešusovi.
Zastavujeme u břehu, kde je připravena hromádka kamenní, jako základ pro baňu, která se zde postaví, až se oteplí a přijedou turisté. Saša totiž shání nějaké součástky, abychom si mohli postavit baňu vlastní. A díky tomu se stal čestným nálezcem prvního hnízda. V hromádce kamenní totiž seděl na snůšce konipas horský.
Saša nalezl první hnízdo - konipas horský (Motacilla cinerea)
Dojeli jsme až k místu, kde už u hlavní cesty čekaly dvě chatky a třetí na náklaďáku. Přichystaní tu byli i rybáři z nedalekého stavení s ještě monstróznějším strojem, který nám měl pomoct odtáhnout chatky na naši vybranou mýtinku kus od cesty.
Vyložené chatky u cesty
Nemůžu si pomoct, ale chatku, kterou sundavají na zem jeřábem, mi evokuje chaloupku na kuří nožce a její pomalé přetáčení scénu z ruského Mrazíka: "Ke mně čelem, k lesu zády!".
Rybář, Martin a Andrej sundávají poslední chatku.
My se Zuzkou zatím pouze přihlížíme a klepeme kosu. Docela se ochladilo a ta nečinnost při čekání v Monachova nás příliš nezahřála. Já jsem navíc byla pověřena úlohou všechno pořádně fotit. Včetně Zuzky.
I když tomu počasí příliš nenapovídá, je opravdu chladno, odhadem kolem 5°C, kouří se nám od úst
Rybáři zapřahují jednu chatku za druhou a táhnou ji porostem na námi vytyčené místo. Chatky, které jsme si zapůjčili jsou rybářské. Slouží v zimě k tomu, aby byly odtaženy na ledem pokrytý Bajkal a za tím účelem mají lyže, po kterých se dají dobře táhnout. Mimo to jsou vevnitř dvě lavice pro sezení a spaní a mezi nimi odklopovací podlaha, kterou se prosekává díra v ledu, aby se mohlo pohodlně rybařit s chatky. Jeden roh je pak pobitý plechem, aby se tam dala postavit kamna a kruhová díra ve střeše slouží k protažení komína. Takové rybaření musí být docela komfortní.
Přijíždí naše chatka za navigační asistence Saši a Andreje
Když donavigujeme, kam kterou chatku chceme zatáhnout či zatlačit, děkujeme rybářům a ještě dalekohledem koukáme, co tu létá. Vypadá to, že probíhá tah budníčků, protože se to tu jimi jen hemží. Žije tu ale několik druhů, a tak máme potíže s určováním. Raději vše fotím.
Jeden z všudypřítomných budníčků
Nejnápadnějším z těchto drobných zelených ptáčků je budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus) s výrazným širokým a svítivě žlutým nadočním proužkem. Sedí na borovici a při třepotavém letu sbírá potravu z jehlic.
Budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus)
Po chvíli zdržení se opět naskládáme do auta a vracíme se do Usti. Na stanici si necháváme zbytečné věci a přijímáme Andrejovo pozvání k nim domů na večeři a do bani. Obojí se nám velmi líbí, neb už jsme se pár dní nemyli a kdo by pohrdnul večeří!
Andrej má hezký domek se zahrádkou, na které je uvázaný obrovský černý pes, který se může pohybovat podél dlouhého nataženého lana podél plotu a oblízá každého, kdo se přiblíží, včetně kočky.
Zatímco Andrejova žena připravuje jídlo, se Zuzkou se vydáváme do bani, když je příjemně roztopená a není tam ještě zničující horko. Po nás jdou pánové a přestože v té teplotě bych tam já nevydržela snad ani pět minut, oni tam vydrží snad hodinu. My si zatím povídáme s paní domu. Ukazuje se, že je to původem Evropanka, tuším Němka a umí dobře anglicky, takže si konečně můžu s někým popovídat. Společnou řeč jsme našly i v umění, protože paní má velkého koníčka v keramice.
Přestože v Usti nikdo nemá tekoucí vodu, i tak mají v kuchyni zcela klasicky vypadající dřez, kam se voda přivádí bůhví odkud a úplně normální splachovací toaletu a vanu s kohoutkem. Když tu někdo bydlí dlouho, zřejmě lze i takové věci zajistit.
Když se pánové konečně vysauní, podává se večeře ve stylu švédského stolu. Kromě omula si můžeme nabídnout také kousky kuřete, po kterých se přirozeně zapráší. Jako příloha je rýže, různé fazole, výtečný zeleninový salát se smetanovou zálivkou, kterého jsem do sebe natlačila neuvěřitelné množství, a vše se zapíjí vodkou, kterou jsme přinesli, Andrejovou vodkou, whiskey, vínem, a vším, co nám přijde pod ruku. Podle místních zvyků nesmí prázdní láhev stát na stole, a tak se postupně hromadí podél stolu. Anglická konverzace mi začíná dělat čím dál větší potíže.
Když už jsme všichni nasycení a je docela pozdě, Andrej nás doprovodí zpátky na stanici. Saša tvrdí, že žádnou asistenci nepotřebuje, protože "spolehlivě trefí", až na to, že se vydal přesně na opačnou stranu... Nohy se nám motají, a tak jsme rádi, když sebou můžeme plácnout do nepořádku na našich postelích.
No comments:
Post a Comment